VAE VICTIS!

Běda přemoženým, běda jim

na vždy ubitým a ztraceným,

kterým noc jen skrýš dá mlhavá,

pro něž jitro žádné nevstává.

Spadla koruna s jich bledých čel,

v duši bloudí mdloba – nepřítel,

a jí druh jen zoufalosti smích,

mrzký strážce domů rozpadlých.

V okenic tmu skrze rokytí

jara pablesk se tam nechytí,

vůně fialek a jasmínu

nepozvou tě sladce do stínu.

Vypráhlé ty duše skučící

kvílí po horách jen s vichřicí,

bez plodu se vlekou podle cest,

čeho dotekly se, popel jest.

Zlaté slunce, pro ně nesvítíš,

hvězdy, ukryjte se v mračnou výš,

Bůh je zavrh, a jak v plameni

vryl jim na skráň Kaina znamení.

A jen tam, kde skrze trud a žár

vyraší zas míza nových jar,

hromná síla z duše vytryskne,

naděj zlatým jitrem zavýskne.

Rozperlí se rosa na květech,

růže zadýchne k nim jako v snech –

niva zplesá k nebi zářící,

v hájích rozpějí se slavíci...