VAGABUND.

Byl zdejším rodákem a starší lidé

dovedli o něm leccos vypovědít:

hoch pěkně rostlý, s otevřenou hlavou,

leč nestálý jak duben, všecko začal,

nic nedokončil, sběhl se studií

i s panské služby, ducha dar měl k houslím,

a nechal toho, ke kupci jej dali,

a za čtrnáct dní znechutilo se mu –

jen poli chodit, po lesích se toulat

a pískáním zpěv ptačí napodobit,

to bylo jeho. Potom začal chodit

za zahradníkovic – a v tom byl stálý,

v zámecké zahradě a kolem zámku

od rána do večera. Když ji vdali

– a holka rozumná si dala říci,

neb viděla, že tohle milování

by šlo jen v plano – hoch ten zmizel z města

a zapad někam v široširém světě.

Pak proslechlo se, že byl za vojáka

v papežských vojskách, v Mexiku že sloužil

a ve Francii v roce sedmdesát –

a najednou se vrátil. Silný, černý,

s divokým vousem, v cárech uniformy,

na prsou plno medailek a křížků.

Leč dlouho nepobyl. Byl na řeč skoupý

a sklamal všechny, kteří slyšet chtěli

o jeho příhodách a krajích cizích.

V hospodách sedal, do kořalen zašel

a mlčky pil a díval se jak mračno.

A jednou čekal u školy, když děti

šly domů. Dal si ukázati holku

své dávné lásky, cizí zlatý peníz

vtisk v ručičku jí, v oči se jí díval

a potom zmizel. Holčička má oči

po mámě svojí. – Nebyl více spatřen

a víc už o něm nic se neproslechlo.

Krev neklidná a povaha jak vítr,

list utržený, širým světem hnaný.