Váhavosť.

Tak vlídně nyní září milost Boží

v ten život náš i v Sionský náš sad,

tak stále Bůh svá slitování množí,

by strom už třebas uschlý přece zmlad,

a proč že přece ovoce tak málo,

jež Pánu ku cti, nám by k blahu zrálo? –

Květ kazí také jeden zhoubný host:

Váhavost.

Tak často věrou nadšenou nám vzplane

ten duch náš láskou Boží dojatý

a ratolesti snah jsou obsypané

všech zbožných předsevzetí poupaty;

než, jako noční mráz když na květ padne,

tak vše to mnohdy rychle schladne, svadne! –

Kdo zmařil krásných poupat zdárný zrost?

Váhavost.

Nad hořem siroty a bídy vráskou,

když pláče blížních srdce zraněné,

v nás vřele zaproudí to svatou láskou,

jak z jara když se v kmenu míza hne;

my slzy setříť již již spěcháváme,

tu stanem – přemýšlíme – počítáme –,

až zničí lásky čerstvý letorost –

váhavost.

My při vzpomínce na svých otcův strasti

a na svobodu naši nynější –

my často chcem i svůj šart v oběť klásti

za důkaz díků na dny šťastnější;

než, mnohdy mezi čin a vřelé chtění

jen krátké chladné vstoupí okamžení

a již uloupí vděčných citů skvost –

váhavost.

Ó bratří, má již škůdců na tisíce

ten život náš a církevní náš sad

a tu by směl jej hubit ještě více

i naší vlastní netečnosti chlad? –

Jen Duchu Božímu se prodchnouť dejme,

jen srdce své na srdci Páně zhřejme

a promění se v rázných činů ctnost –

váhavost.