VÁHY.

Svahy dva se k sobě hrudí skalnou níží,

jak by sdílných vzpomínek a tužeb tíží

v náruč semknouti se chtěly

přes proud, jehož dravý slap je dělí.

V levém úbočí jak v míse obří váhy

sešlý kostel. Strměl z hvozdů mračných záhy

v románském se zaskvěv slohu,

když jej prvně zasvětili Bohu.

Trůnil kraji, roven oblačnému hradu,

uvnitř i vně s dobou svojí v čirém ladu;

rozhlížel se klidně, sladce,

sebevědomě v dál – samovládce.

V baště kamenné se hřbitov šířil vzadu.

Stranou prostřed hustin bujícího sadu

rozkládala krov svůj fara,

k níž se sdružila v sled škola stará.

Po mýtinách lučních skromně, ustaraně –

krotká hnízda – krčily se chatky v stráně

s jedinou jen zdobou v čele –

se zbožnými slovci v kukli zmšelé.

Vzpruha víry, živé slovo kazatele,

obřady, jichž jev se v paměť ryje tkvěle,

nadějí třpyt v statky příští,

o něž pozemský rmut pěnu tříští,

těcha stálá, děděný mrav, pole boží,

v jehož úhor k předkům vnuk mdlé kosti složí,

zapadlých dob zkazky šeré

s chrámem stužily ves v svazky steré.

Na váze všech osudův a lidských sběhů,

jež se utkaly dřív na horském zde břehu,

s školou ve staletém spjetí

kostel závažím byl z nepaměti. –

Obec kvetla. Svatyně již těsné stěny

s vlídným, starobylým rázem rozvaleny;

směry jich jen stavba jiná,

větší, střízlivější připomíná.

Místo vížky zdobné, úměrné teď vítá

chlubně zoře baňatá věž, plechem krytá,

a z ní zvonů táhlé zvuky

zvou sem dálnější vždy lidstva shluky.

Ze vsi město. Na druhý břeh kvapem vzrůstá.

Radnice se tyčí, kde dřív strž jen pustá.

Makovice hýří v jase

nad znakem, v němž lípa zelená se.

Poblíž radnice pak nová, velká škola

v slunci bělá se, kde zela paseč holá;

rozpíná se boky dvěma

z řady průčelí jak perutěma.

Vůkol zmladle klíčí, žene, sílí hnutí,

jež krev schablou v ohnivější tepy nutí.

Pestrých poutí půvab vřelý

rušné slavnosti svým leskem stměly.

Ulicemi, jimiž procesí jen vlny

vážně tíhly, zvučí sbory rázu plny.

V myslech živne otců sláva,

tryskne láska k rodné zemi žhavá.

Věštců národních a křisitelů jména

pomníky a dskami pamětními ctěna.

Schůze, tábory a slety

vyznívají nadšenými vzněty.

Mužně cizácké se zpřelamují chůdy,

boj se bije o každou píď práva, půdy.

Ve znamení novin, knihy

svobodě se brázdí širší rýhy.

Město s celým národem se jedno cítí.

Světla osvěty, jež z výhní věd mu svítí,

jeho spasné ideály

na zánebí města též se vzňaly.

Zmocněl pravý svah jak sousední břeh kdysi,

a v něj padla – v kadlub druhé vážní mísy

přítěž. Tvary význačnými

škola s radnicí teď v ní se přímí. –

Město mohutní dál hustě podél řeky,

v nížto spjaty tarasy vln ryčných vzteky.

Přes ně přechod z dřeva prostý

vystřídal se s železnými mosty.

Z poříční té nové čtvrti mezi štíty

k oblakům se hrotí komín obrovitý

rozštěpiv zhled města dávný.

Zvířen divý ruch kol neunavný.

Stavby, střechy břitkých barev, smělých forem

vrší se a liší neobvyklým vzorem;

v nich to syčí, buší, duní,

haraší jak v čarodějné tůni.

Proudy lidu dělného i z blízka, dáli –

muži, chlapci, ženy, dívky sem se valí

za tmy, v mrazech, prachu, plíšti

příbojem jak spásy k útočišti.

Různý kroj se v zástupech těch kasá, mihá;

a kde nezrdousila písně klopot tíha,

chvílemi již v řeči cizí

domorodý zvuk se ztápí, mizí.

Není oddechu ni klidu. Honba žití

krutě ze dne v den a tryskem v před se řítí

přes trosky a přes oběti,

jichž sten v sporů vřavě neslyšeti.

Panstvo, dílo, lid i stroj i zdar se střídá.

V znik a přepych, kvas – se šklebí svízel, bída.

Horečně se čeří hesla,

klesají, by jiná hned se vznesla.

Konec porob! Nové společenské řády!

Rovnost lidí ve všem! Lidskost! Lidovlády!

Vyšší mzdy! Všem právo k práci!...

Z mozolů jha výzvou zaburácí.

Zkáza měšťáctva i dělba všeho jmění!

Volná láska! Národ, rodina nic není!

Ničím vlast, řeč! Břich jen spása!...

Z útočných stran zvášněle se hlásá.

Váhy – přízrak těžký na obzoru visí.

Kostel s farou trčí z levé vážní mísy,

z pravé radnice a škola;

vprostřed vypjat rudý komín zdola.

Komín tovární vah jazykem se hlásí.

Z mračen třásně popelné, v níž bouře kvasí,

k jazyku již – zdá se – sahá

chvatně ruka křečovitá, nahá.

Její prsty jazykem vah pohrávají.

V burném rozvratu, jímž kraje dech se tají,

křižují se temnem dráhy...

Blesk jen v mžik vždy zažhne rysy váhy.