Valašská dědina.

Je rozlehlá, ji nepřehlédneš ani,

chaloupky malé, ze všech věk se dívá,

posupný staroch k nebes mrká báni,

jež s horami kdes v dálce v jedno splývá.

Na chatrčích všech pestrých barev vzplání

bys marně hledal. Staroch hlavou kývá,

na prsa země omšelou leb sklání

a vzpomínka jde mozkem kormoutlivá.

Tu štěstí kdysi rostlo v slunci prudkém,

pod lesy klid byl, milost neskonalá,

jež všeho počínání byla útkem.

A jedna bouře zničila vší vnadu.

Proč slunce pobledlo a voda rvala

tu zemi nešťastnou, let dlouhou řadu?