Valašské chaloupky.

Nespatříš v dědinkách našich

chaloupek srovnaných v řadě –

každá z nich prodlévá v poli

v lipovém stínu a chladě,

ku stráni zaměří kroky,

o skálu podepře boky.

Každá je volná jak orel –

prostá však, ze dřeva pouze;

hojnosť v nich domovem není,

spíše jen bída a nouze,

ku horám každá se tlačí

jako ta družina ptačí.

Z daleka každá jak klícka

našemu oku se jeví,

z nitra jim jako z hnízd drozdů

dojemné vzlétají zpěvy;

ó, kde se tolik vždy zpívá,

dobrý lid jistě též bývá.

Na pahorku stojí chyžka

jako jesle pro Ježíška.

Před ní hošík svižný, hybký

drobí chléb a volá slípky.

Honí je a v náruč chytá,

až mu nachem líčko zkvítá.

Přistoupím blíž z nenadání –

prchne košilenku v dlani.

Vyšla na práh mladá žena,

hledí na mne udivena.

Měří mne od hlavy k patě,

zardí se, chce zmizeť v chatě.

„Stůjte, hospodyňko milá:

ústa žíznivá by pila.

Noha unavena poutí,

chce si poodpočinouti.

Dejte mléka, chleba k tomu,

abych nešel hladov domů!“

Hospodyňka jará, čilá

na stůl mléko postavila.

„Pojďte dál,“ zve vlídně hosta.

Vejdu. Jizbička je prostá.

U kamen dvě tvrdé lávky,

lože s duchnou, dvěma shlávky,

židle, stůl, díž vedle necek:

hle, to nábytek je všecek.

Dychtivě si pochutnávám,

mléku, chlebu chválu vzdávám.

„Dejte ještě mléka hrnek!“

„Nemám, donesu vám trnek.“

„Mléko, trnky?“dím se směje.

„Nic se zlého nepoděje:

jíme brambor, mléko, zelí

a jsme, chvála Bohu, celí.

Jenom kdyby vždycky bylo!

Ostatně jak hostu milo.“

„Rcete, co pak dlužen budu?“

„Nedělejte si s tím trudu.“

„Mluvte!“ Žínka usmívá se:

„Podruhé se stavte zase.“

Nechci jíti bez odplaty –

hledím, kde je hošík zlatý.

V tom do jizby ptáčkem vletí –

už se kloním ku dítěti.

Hladím líce, hladím skráně,

tisknu peníz v dětské dlaně.

Nechce, peníz hodí zpátky –

utíká ven do zahrádky.

Uhostěn byv chudou ženou,

bral jsem se v dál zamlženou.