VALAŠSKÉ HELEKÁNÍ.*)

Helekejme, helekejme,

na nikoho nečekejme,

helekejme po okolí,

až se všechno rozhlaholí.

Z plna srdce heleká,

kdo se milé dočeká,

od radosti zaheleká,

až to slyšet do daleka.

Veseleji heleká,

kdo nikoho nečeká,

také jsem dřív čekávala,

už nečekám, tralalala!

Můj milý je ženatý,

vzal si bábu s dukáty,

kyj už o něj polámala,

dobře mu tak, tralalala!

Nejveselej heleká,

komu patří paseka

a ženička jako kvítek

v kole skotačivých dítek.

Smutně helekává,

komu zbloudí kráva,

komu sběhnou ovce

do doliny s kopce.

Z hory do hory,

s kopce do kopce,

z rána heleká

pastýř na ovce.

Nejen na ovce,

také na krávy,

by se vědělo,

že je z Moravy.

Rozmilý šohajku,

proč bloudíš po hájku?

Dívám se na duby

a plaším holuby.

Pojď domů, šohaji,

vaši tě volají.

Ach milá, nemohu,

jsem chromý na nohu.

Umřel mi syneček,

rok je tomu dneska,

měl jako kvíteček

obě líčka hezká.

Bylo s ním veselo,

líbal jen a zpíval,

slunéčko vzcházelo:

teprv odcházíval.

Umřeli maměnka,

umřeli tatíček,

sirotek ubohý

skládám si uzlíček.

Skládám si do něho

hrst drobných obrázků,

památku na dětství,

památku na lásku.

Památku na lásku –

tak krátce trvala:

s milým jsem na horách

jahody trhala.

Mám dosud schovanou

suchou z nich kytičku,

památku nejdražší

z celého uzlíčku.

Běží s kopce jalůvečka,

za jalůvkou kravarečka.

Volá, líčko vyděšené:

„Jalůvko, stůj, co tě žene?

Jak mi šlápneš mezi zelí,

musím z domu po neděli.

Jak mi spaseš jetelinu:

musím z domu na hodinu.

Jak mi vběhneš do zahrady,

sešlapeš mi kvítí všady.

Sešlapeš mi marijánek:

rozhněvá se na mne Janek.

Janek půjde bez voničky,

já spát půjdu bez hubičky.“

Vesele se helekává,

když huběnky milá dává.

Veselejší helekání,

když se milý ke rtům sklání.

Na Frenštátském kopci

hledal báča ovci

ztracenou,

u studánky v lese,

s kým tu nesejde se:

s Mařenou.

Nesla nůši trávy

pro tátovy krávy:

pyšný chod.

„Vítej,“ děl jí v touze.

„Jdi pryč,“ ona pouze,

„nemáš bot.“

„Počkej na neděli,

jiný bývám celý,

přijdu k Vám.“

Zamračila čelo.

„To by se mi chtělo,

nepočkám!“

„I ty vzdorovitá,

budeš mužem bita.“

„Nebudu:

přitulím se k němu

jak list k zelenému

žaludu.“

Na Frenštátském kopci

našel báča ovci

ztracenou,

vede si ji domů,

nedivte se tomu:

s Mařenou.

Z hor jsem helekala

na svou kamarádku,

aby zavítala

ke mně na zahrádku.

Z hor jsem helekala

na svou sestřeničku,

aby si mě vzala

zítra za družičku.

Z hor jsem helekala

na milého synka,

že bych mu tak dala

ráda rozmarinka.

Z hor sem helekala

na maměnku svoji.

ráda bych se vdala:

ať mi svatbu strojí!

Z horských pasek táhne vůně,

na posteli šohaj stůně.

Divá horkost s hlavy sálá:

bosorka*) mu udělala.

Nadběhla mu kdesi v lese:

od těch dob jím zima třese.

Chvíli horko, chvíli zima:

má ji pořád před očima.

Ve dne v noci na ni myslí:

zmámila mu všecky smysly.

Co je bylin v horách, v poli,

všech již užil: srdce bolí.

Ani doktor nepomáhá,

nemoc jen se více zmáhá.

Matka rve si vlasy v hrůze.

Přišla bába moudrá tuze.

„Nic jiného nepomůže:

přiložte mu na tvář růže.

Nejen na tvář, k srdci taky:

ozdraví hned, zjasní zraky.“

Trhá matka v sadě růže.

„Ach to, mamko, nepomůže.

Musíte jít pro bosorku,

co čaruje v černém borku.

Má hajného za tatíčka:

ta má jako růže líčka.

Tu přiveďte k mému loži,

vstanu, dlaň jak na mne vloží!“

Máť synovo plní přání:

šla bosorka bez váhání.

Přešla plaše přes sedničku,

přiložila líčko k líčku.

Zdráv byl šohaj v okamžení:

s krásnou bosorkou se žení.

Co se to tam bělá.

mezi jedličkami?

jde to do kostela

průvod s drůžičkami?

To se v hůrce bělá

Jurka s ovečkami.

Červená se hora

z rána malinami?

Či tam ranní zora

hází růžičkami?

To tak září Dora,

když jde s kravičkami.

Do háje, do háje

hezkého šohaje

dívčiny ukryly,

když k vojně troubili.

Kde koho sebrali,

chromí jen zůstali,

a šohaj v jedlině

děvčátkům na klíně.

Potajmu k šohaji

každý den běhají

s kuřátkem smaženým,

s vínečkem červeným.

Jen ležel, pil a jed,

rty líbal jako med.

„Ba, máš se, šuhaji,

jak v nebi na kraji.

Na vojně hluk a řev:

zde libý ptačí zpěv –

tam koule hvízdají:

zde holky stiskají.“

Po vojně troubili:

všichni se vrátili

udatní, veselí,

s krvavou ocelí.

Děvčátka od háje

vedou si šohaje,

nemůže na nohy:

je mrzák ubohý.

Hajný potkal v lese Barku,

nejšvarnější malinárku.

Ulekla se při setkání,

plný košík rukou chrání.

„Sbírala jsi v zakázaném,

zodpovíš se před mým pánem.

Pokárá tvé provinění,

půjdeš se mnou bez prodlení.“

„Za těch sladkých malin trochu,

chceš mne zahubiti, hochu?

Tvůj pán stih mě jednou v lese,

dosud se mi srdce třese.

Měla jsem koš vrchovatý,

zjevil se jak motýl zlatý.

Hned mi snímal šátek s vlasů,

chtěl mne bráti kolem pasu.

Na štěstí tu nejsem sama,

vykřiknu, hned přišla máma.

Rudý hněvem spěchal k lesu –

dosavad se před ním třesu.“

Stojí hajný něhu v zracích,

před Barečkou na rozpacích:

„Bez trestu tě nesmím nechat.“

„Vezmi malin, musím spěchat.“

„Malin? Z tvojich ústek leda.“

Barka k odchodu se zvedá:

„Vypořádej se s mým Janem,

že chceš sbírat v zakázaném.“

Hrdě domů spěchá Barka,

nejšvarnější malinárka. –

Už jsem všecky krávy podojila,

už jsem vodičkou je napojila,

teď si na milého zahelekám:

Kde jsi, Janíčku můj? už tě čekám.

Na nebi už svítí večernice,

po dolině hučí Čeladnice,

po okolí širém zrakem těkám:

Kde jsi, Janíčku můj? už tě čekám.

Srny se už pasou na mýtině,

z lesa zajíc běží k jetelině,

hajný s flintou kráčí ku pasekám.

Kde jsi, Janíčku můj? už tě čekám!

Na hory a doly, louky, lada

večerní už rosa s nebe padá,

sova houká z temnot, až se lekám:

Kde jsi, Janíčku můj, už tě čekám.

ŠOHAJI.

Bože, kdo to na mne

s hory vyvolává?

Zezulka to není,

ta tak nekukává,

pěnička to není

ani konipásek,

jak stříbrný zvonek

zní ten sladký hlásek.

Bože, kdo to na mne

vyvolává s hory?

„Přijď, přijď, šohajíčku,

večer do komory!“ –

„Přijdu, zlatý ptáčku,

přijdu na setmívce.“ –

„Přijď, přijď, šohajíčku

k milováné dívce.“

Bože, kdo to na mne

s hory vyvolává?

Zezulka to není,

ta tak nekukává,

slavíček to není

ani sedmihlásek,

žádný pták to není:

toť mé milé hlásek!

Drvaři, drvaři,

málo helekáte,

helekejte s námi,

než les vysekáte,

až les široširý

bude vyrubaný,

helekat tu budou

krahuji a vrány.

Kácí šohaj břízu v lese,

vystřikne krev, ulekne se.

Sekeru hned odhazuje,

bílou břízu obvazuje.

„Na sta stromů jsem už kácel:

žádný ještě nekrvácel.

Prvně dnes ta bílá bříza:

krev z ní teče, krev, ne míza.

A tak tiše šumí, sténá

jako zmírající žena.“

Do koruny patří vzhůru,

hladí dlaní bílou kůru.

„Odpusť, odpusť, břízo bílá!“

V tom hle! v náručí mu víla.

Jak lilie krásná, bledá,

hasnoucí zrak k němu zvedá.

„Pamatuješ, šohajíčku,

jak’s mě potkal při měsíčku?

Tázal jsi se, čí bych byla:

já však k lesu odkvapila.“

„Poznávám tě, moje nebe,

a já, Bože, zabil tebe.“

„Zemři se mnou,“ šeptá víla;

v tom zas před ním bříza bílá.

Skácela se na šohaje,

objal ji už umíraje –

Zaťal drvař do topolu,

smrt uviděl na vrcholu,

jak tam k větvi přikrčena

sedí tichounce jak pěna.

Po druhé ťal do topolu,

smrt se pohla na vrcholu,

honem sobě brousí kosu,

až na čele měla rosu.

Po třetí ťal do topolu:

milá smrt už slézá dolů,

zlehka po haluzích skáče

jako vever, jako ptáče.

Po čtvrté ťal do topolu:

smrt už seskočila dolů,

kosou po něm namířila –

„Zadrž, zadrž, smrti milá.

Zatni kosu do topolu,

však se vyrovnáme spolu:

sběhnu domů k ženě, dětem,

nežli rozžehnám se s světem.“

Zaťala smrt do topolu,

v okamih se skácel dolů,

mohutnými haluzemi,

přimáčkl smrt milou k zemi.

Drvař přišel ku topolu,

slyší smrt, jak úpí v bolu,

nedbá, pokračuje v práci,

zpívaje si, stromy kácí.

Léta plynou: na topolu

prohnil kmen až ku vrcholu;

přimáčknutá smrt se zdvihla,

po drvaři kosou švihla.

Pasáci, pasáci,

slunéčko krvácí

nad západem:

poženem s pastviny

do naší dědiny

lesním chladem.

Poženem kravičky,

ovce i kozičky

pohromadě,

přes háje polečko –

krvácí slunéčko

na západě.

Z hor mne nikdo nevyláká

jak z vonného hnízda ptáka,

ani za poklady světa:

štěstí moje v horách zkvétá.

S perlami si nechte moře,

mně jen koutek v rodné hoře:

nad paláce plné zlata

rodné hory, rodná chata!