VALČÍK.

V směs citů zvířených žal těžkých tonů sletěl,

na lesklých parketách se kotouč prachu zdvih’...

V směs citů zvířených a parfumů a světel

zní valčík únavou a splývá v teskný smích...

Ó hudbo tajemná, jež v nervů exaltaci

mdlá srdce opájíš a nítíš v krvi žeh’,

jíž touhy uvadlé se ve sny duše vrací

a blaho dávných tuch v nasládlých úsměvech!

Zas tepny vzbouřené do zmdlených skrání bijí

a oheň vyhaslý zas cítím v žilách plát,

tíž pudů smyslných a horkých agonií

řve, hučí v mozek můj jak šerý vodopád.

Zpit vůní tuberos a dechem růží žlutých

absurdní pohádku o mrtvém srdci sním

a chápu blaho juž těch lásek nevyřknutých,

jež na vždy zapadly s valčíkem doznělým.