VALČÍK.

Má Srbko tmavá, z národů všech,

co jich tam bylo v tom mihu,

k Vám jediné tíh’ touhy mé dech,

ó, tmavá Vy růže jihu.

Co bylo všecko? To rámec jen

pro Vaši krásu, mé dítě,

jen hudba a barvy pro můj sen,

v němž štíhlá mi tančíte skrytě.

Má Srbko útlá, hledal jsem Vás,

na Vás jen šel jsem se dívat,

a v hudbě a v tanci jen touhy své hlas

jsem slyšel zpívat a splývat.

A jak jste, nebeských květů pýr,

se nesla krásná v tom hluku –

tak moci skočit v ten omamný vír

a zachytit Vaši ruku!

A daleko, daleko s Vámi plout

nad proudy světa a času,

a slovo jediné vydechnout

do Vašich spuštěných vlasů –

A pak mít památkou na ten rej

ten květ, v nějž jste voněla chvíli,

sobě jej urvat, než zašlape jej

Váš malý sandálek bílý...