VALČÍK.

Valčíku sladký, pomalý,

nyvý až k zapotácení –

tak choře mdlý, tak zlý, tak zlý,

tak závratný z divného snění...

U večer pozdní, kdy sny jdou

hlavou tak těžkou, opilou –

ty zajmeš, a houpáš, a kolébáš,

sem a tam, sem a tam, sem a tam,

až churavou ji uděláš,

dudy dam, dudy dam, dudy dam,

duši mou,

duši mdlou...

Oh, přicházíš odkuds z daleka,

ze země Krásného Snění,

odnášíš srdce v cizí kraj,

jenž z krajů pozemských není,

kde stesk se cítí k pláči tak,

tak choře láska šálí,

slib stejně jako výčitka

tak mocně v srdci pálí –

pro ručku chce se zaplakat,

pro každý pohled skonat,

v závratných samých úsměvech

jen stonat a jen stonat...

Kde objetí tak malátná,

polibky nekonečné,

v pohledech samá láska jen –

takové stonání věčné...

Jak se mi stýská, bože můj,

až stkáti chtěl bych, stkáti –

a věčně jenom hladit, snít,

tak celičký se vzdáti –

co melodie, níž a výš,

s tou tklivou variací,

svíjí se v pláči, dudy dou –

vždy bolněji se vrací – –

a malátná a mámivá,

tak rozmazleně zlá a mdlá,

v tom neustálém štkání

se vrací bez přestání...

Valčíku, nemuč – ne, muč víc

kolébavými rytmy –

víc stesků zlých a podivných,

víc ještě ať se setmí –

víc ještě voní raménko,

hlavička níž se skloní –

a hudba ať je ještě víc

bolná a monotonní –

delší těch unylých očí stesk,

ten stisk, to zachvění dlaní –

na prsou prsa, horký dech,

v tom věčném kolébání – –

Jak se mi stýská, bože můj, bože můj – –

Tak chtěl bych nést se dáti,

v zem vysněnou, v zem vysněnou,

tam spáti jen a spáti...

Leč s hudbou tou, jež níž a výš,

vždy v stejné variaci,

jak v nemožnou by prahla říš,

se stále kolem vrací –

má duše krouží v touze jen,

sem a tam, dudy dam,

tam a sem –

hned k neznámým kam’s výšinám

vždy výš a výš, a výš a výš,

až se kdes v blahu ztrácí –

a zase nazpět v touhy klam,

vždy níž a níž,

vždy v těžší tíž,

v lkající resignaci...

Jak se mi stýská, bože můj,

bože můj, bože můj...

Valčíku, rabe Erotův,

ty srdce čaroději –

proč děláš vášeň nemocí

a lásku beznadějí?

Proč dáváš o snech Věčna snít,

jež nemůže zem dáti?

Proč ženeš svou moc Démona

tak příliš do závrati?

Valčíku, bože ukrutný,

ty srdce čaroději,

ty, při němž srdce zemdlená

zrádcují nejraději:

Proč připomínáš tolik rád,

co mohl život dáti –

proč dáváš o všem tolik snít,

co se už nenavrátí?

U večer pozdní, v chvíli zlou,

přicházíš s tísní záludnou –

houpáš a kolébáš sem a tam

duši už k všemu znavenou –

a tak ji, básník snící klam,

zaplétáš v kličku osudnou

svým věčně stejným dudy dam,

dudy dam, dudy dam,

dudy dou...

Valčíku, oh, ty valčíku,

Démone vítězící!

Duši jsi vzal mi, obloudil,

duši mou příliš snící –

Teď v hudbě zlého toužení

zajata v marném štkání,

musí se v stálém kroužení,

v tvých rytmů sladkém soužení

vraceti bez ustání...