VALDŠTEJN

Svou službu povolnou vždy Milosti Tvé

vzkazuji a na Pánu Bohu žádám

dobrého zdraví Milosti Tvé. Psaní

mně učiněné odevzdal mi řádně

pan páter Cheraho, Milosti Její

zpovědník císařovny. Supplikaci

v něm uzavřené pak jsem porozuměl.

Privatas lucubrationes meas

hned odloživ, by Milosti Tvé přáním

nebyly ku překážce, na intence

Tvé Milosti jsem přistoupil tak zplna,

že staly se mým pevným přesvědčením.

Jest nutno, aby byl tu jasný důkaz

na crimen perduellionis, které

spácháno na Císařském Majestátu

a domu Rakouském. Authores příští

zajisté hloubat budou nad osudem

onoho muže, který před měsícem

byl generalissimem císařských vojsk,

knížetem mocným, pánem přebohatým

a který dneska, v achtu nemilosti

zabitý škůdce, v chudé hrobce leží.

Též chápu, nač Tvá Milost důraz klade:

by námi dán byl důkaz jeho zrady.

Jsmeť právě my dva Jeho Majestátu

tím velkým dluhem pevně zavázáni,

že, kdyby bylo i v nás obou moci

žít třikrát život – tří životů služby

by malou splátkou byly odvděčení.

Že cítil jsem tak, doklad podati chci,

jenž v continuaci s mou zprávou stojí.

Hned po dvacátém pátém Februaru,

když rozprch se roj sluhů Fridlandových,

dal lapiti jsem písaře i čeleď,

hvězdáře jeho, stařičkého Vlacha,

a vyslýchal je. Nikdo nepověděl

nic vážného. Kořili se pánu

i báli se ho. Štědrostí svou koupil

si admirací, přísností a pýchou

si hrůzu jejich. Jsa vždy mlčelivý

a v sebe zavřen s velikými plány,

zdál se jim býti mnohem víc než člověk.

Splendidem oslnil pak oči jejich,

že neviděli. – Astrolog ten Seni

– muž pošetilý, který domníval se,

že Pán Bůh napsal osud kreatur svých

do konstelace hvězdnatého nebe

a nechá číst jej oku smrtelnému –

byl u Fridlanda ještě onen večer

a hlásil mu, že hvězdy přejí štěstí –

a proto kníže s klidem vstoupil v lázeň

a s klidem po ní ulehnout chtěl k spánku.

Dal propustit jsem starce pošetilce.

Že relaci svou obšírně tak píši –

Tvá Milost laskavě rač odpustiti.

Věc důležita jest, a jednak troufám

si na přátelství naše spolehati,

jež vzešlo mezi námi v dávných letech,

tuženo bylo velkým protivenstvím

a kvete nyní na výsluní štěstí

a přízně Císařského Majestátu

v tom stříbře našich šedin. Račiž čísti

Tvá Milost trpělivě řádky tyto

už aspoň pro „perličky vzhledných písmen“,

jak Milost Tvá je žertovně zvát ráčí.

Naposled polapen byl mathematik,

jenž v družině byl vídán Fridlandově,

a z místa mordu do Prahy se utek

a zde se skrýt chtěl, čímž se zradil právě.

Dal posadit jsem do Bílé jej Věže,

osobně výslechům jsem přítomen byl

i sám otázky leckteré mu kladl,

neb muž byl zamlklého obličeje

a očí, které smíchu neuvykly,

což Fridland důvěrou rád odměňoval.

Co vyzvěděl jsem, summou vypíši zde

Milosti Tvojí, neboť nechci líčit

výslechů postup. Z prvu z dobré vůle

pověděl něco, více řek, když dostal

slib signi gratitudinis, a všecko,

když právem útrpným jsem dal jej nutit.

Muž zběhlý v cizích jazycích i vědách,

Vlach-krajan, doporučen Fridlandovi

z Padovy známým jemu astrologem,

do služeb jeho vstoupil u Šteinavy

v čas, kdy byl kníže na svobodu pustil

Matesa z Thurnu, toho největšího

z nepřátel Císařského Majestátu –

Tvá Milost tehdy ráčila vznést právem

relaci tajnou na Císařskou Milost,

by Fridlandský byl neprodleně sproštěn

komanda celé říšské soldatesky,

kterýmžto činem nejen osvědčila

Tvá Milost moudrou znalost běhu věcí,

ale i důkaz dala Majestátu,

že poslušnost a věrná služba jdou Jí

nad hlasy pokrevného příbuzenství. –

Můj mathematik, Lambertini zval se,

do Plzně s knížetem šel po campagni,

kde přezimovat soldateska měla,

a Fridland jak prý do Vídně psal věrné,

chtěl dále jednat s všemi nepřáteli

o tranquillitu Svaté Římské Říše.

Přemnohé věci muž můj vypovídal,

jež doplňkem neb approbací jeví

se fakt již známých. Oblíben byl Fridland

i prostým soldatem i oficírem,

prý srdce téměř přestávalo tlouci,

když vzpřímen, jak byl, v šarlatovém plášti

a s rudým vlavým peřím na klobouku

šel ležením; když otázal se něco

prostého muže, když tam na rameno

poklepal vlídně, když tu úsměv hodil;

tu oficíra zpovídat se nechal

z všech dluhů, jimiž trčel bědný chuďas

v platební knize žida markytána,

a ulehčil mu dobrým rozhřešením;

tam vlídný pohled jako smilování

almužnou poslal povětrné žínce,

přítelce regimentu; obristovi

tu vyložil zas reglement svůj krátce,

že nutno soldaty své dobře živit

a dobře platit a též dobře věšet.

Tabule jeho oplývala slávou

vín, jídel – než sám generalissimus

se nedotkl jich, jenom prosté věci

jak Spartán k sobě bera – oh, Tvá Milost

přeletí asi známá tato fakta,

hledaje zrakem fakta závažnější.

Zda závažná jsou, nevím. Zde však volím

a snažím se je všecky vylíčiti.

I s Švédem jednal, s Francouzem i Sasem

Fridlandský tehdy. Mathematik přisáh,

že mněl se býti ve kreditu dobrém

u císařského Majestátu při tom,

že relace své pilně psáti dával

o každé schůzce pro Císařskou Milost.

V útrpném právu přisáh mathematik,

že Oxenstjernou nabízena byla

koruna jemu Regni Bohemiae –

což Fridland nazval šelmovským jen kouskem.

Že Fequières po Kinském jemu vzkázal,

by nebral tolik ohled na císaře

a nebožtíka z Falce dal se cestou –

Fridlandský nedal ani odpovědi.

Že obrist Schlieff, jejž poslal kurfirst Saský,

návrhy přines generalissimu

o pevném stolku císařských a Sasů

pod restitucí religionů dvou,

jak bylo před neblahým oním rokem

šestnáct set osmnáct: Armády obě

coniunctis viribus pak obrátiti

se měly proti všemu, co by potom

turbírovalo statum imperii –

tož Švédu, Francouzu a (dodávám já)

i Jeho Císařskému Majestátu –

Fridlandský vyslech, odpovědi nedal...

I vysvětloval Ital mathematik,

že práh byl jistý ve všech těchto věcech,

jejž překročit duch jeho nedovedl.

Snad nedůvěra trochu sama v sebe,

neb hostec zlý prý rozežíral časem

železnou ducha jeho energii,

snad hvězdopravců proroctví a věštby

jej zdržovaly před rozhodným krokem;

snad diplomata to jen chytrost byla,

jenž rozpoltit chtěl svazy nepřátelů,

by v jarní campagni pak vůdce mohl

do práce dát se, z níž by zdar zkvet jistý –

to všecko kombinoval mathematik,

víc říci nevěda. Však to prý jasno,

že tohle brousilo meč Devereuxův

a odvahu prý dalo dálné ruce,

jež vedla jej. Neb nedůvěru vzbudil

muž zamlklý se zamčenými plány

u nepřátel i u císaře svého.

Když bylo pozdě, když už vydán patent

na sesazení, konfiskaci jmění

i na captaci jeho osobnosti

živé ať mrtvé – v osudné té chvíli

prý vážně Fridland jednati chtěl s Sasem

a rouhavá prý slova tehdy prones:

nechce-li prý jej vojevůdcem císař,

že pánem svým on císaře mít nechce –

však mathematik ani tehdy přiznat

úmysl zřejmé rebellie nechtěl,

vždyť bezpečným byl prý tu zcela Fridland,

moh zbavit generalátu jej císař,

však nikdy života a nikdy statků,

de iure trval Fridland lením pánem

prý Římské Říše... Pokud Tvoje Milost

za pravdu dá v tom, nevím; ale myslím,

že věrnost k císařskému Majestátu,

jest prvým velkým svatým přikázáním

každého člověka tu bez rozdílu

i v zemích dědičných, i v říši Římské.

A Fridland – teste viro – často mluvil

dost neuctivě o Císařském pánu:

prý zbytečně jej penetrirovat chce,

jak daleko jde jeho fides k němu,

jak kachna, když chce dosáhnout dna řeky;

prý takový jest, jakými jest sváděn,

a sváděn flanďáky je, veden hlupci;

a k smíchu je, když imputují jemu,

se ordinancím accomodirovat,

jež z Vídně přijdou; ve Vídni prý vůbec

je všecko věčně včerejší a mozky

náturu račí mají. Milost Tvoje

jen tušit může, jak se pero zdráhá

psát rouhání těch pustých registrací!

Své hříchy smrtelné bych lehčeji psal

než tyhle iniurias Majestátu!

Sic prý jen v chvílích trpkosti je prones,

jak uvolnit by vzbouřené chtěl žluči –

však totě právě důkazem mi jasným:

když víno ne, tož zbouřená žluč vede

z hlubiny duše v nestřežené vášni

nenávist, plány, úsudky a běsy

a přes rty do světa jim skákat velí...

Též útěk k Chebu mathematik popsal:

v nosítkách dal se nésti chorý Fridland,

neb hostcem trápen byl, a v oknu jejich

viděti bylo žluté, přísné líce

a tmavé, zlopověstné hrdé oči,

jež dívaly se tvrdě do krajiny.

Poprašek sněhu halil černou zemi,

jak lehký rubáš, sežehnuté vísky

svá očazená zdiva k podívání

zdvihaly nebi, z nahých snětí stromů

vran vyletala hejna rozlobená,

neb s koster viselců je plašil pochod.

I hrozné mordování v Chebu popsal,

a v očích jeho stály při tom slze –

lze soudit, že mu Fridlanda je líto...

Já ponechat jej kázal v Bílé věži,

čekaje, zda si bude přát Tvá Milost

údajů širších. Vyslech bych jej znova.

Že málo pověděl jsem Milosti Tvé

tím psaním dlouhým, které tuto činím,

teď teprv vidím, ač se dřív mi zdálo,

že mocná dokumenta poslat mohu.

Byl dojista duch opatrný Fridland

a nesdílný, ba, v listech, aktech jeho

písmena jedna nedovede hodit

stín podezření na činění jeho.

A dal-li někdy proudit řečem svojím,

tu vlna jedna odnášela druhou

a mnohost jejich dravě odplavila

než zachytit z nich něco možno bylo.

Tvá Milost konečně ví z let už dávných,

že v hlavě jeho byly nepořádky,

– der dolle Wallstein – ale pozoruji,

že čím víc šířím se v tom rozkladu svém,

tím méně novot Milosti Tvé mohu

povědít tady – osud mnohomluvných.

Má rada tam jde, aby Tvoje Milost

ráčila radit Jeho Majestátu,

by manifestací dal nějakou znát,

že dalek činu, který se stal v Chebu.

Snad řadu mší za duši Fridlandského

by mohl Jeho Majestát dát čísti;

snad dovoliti, aby tělo jeho

v slušnosti bylo záhy uloženo

ve hrobce klášterníků na Kartouzích

blíž Jičína, kde přebýval rád Fridland –

však Milosti Tvé prozřetelná moudrost

už cesty najde. Ke konci hlas zvedám,

jak řadu let už činím v psaních svojich,

jda za příkladem Catona onoho,

by Milost Tvá se srdnatě a čile

v sepsání dala Svojich memorií,

neb velké doby viděla Tvá Milost

a mnohé chvíli stála přímo v čele,

jež pro potomků pamět žíti hodna.

Foremní mistrovství pak, jakým vládne

Tvá Milost vůbec nad jazykem naším,

k sepsání přímo vybízí a nutká.

S tím zůstávám Tvé Milosti vždy odán

a trvám ve všem volný věrný přítel