Valdštýn.

Byl Valdštýn k spánku připraven,

s ním hvězdář ještě bděl.

„Jsem chor, můj Seny; smutný den –

hvězd význam se mnou sděl!

Co dí?“ – „Jen chvilku času přej.“ –

„Nuž?“ – „Zlá je dnešní zvěst;

na komorníky zavolej

a rapír sevři v pěst.“ –

„Kde Ilov, kde můj strážný roj?“

„Těm družkou ještě číš –“

„Slyš! Hluk!...“ „Svár stráže...“ Ne, to boj,

zda zbraní neslyšíš?

Vzbuď družinu, spěš!“ „Kvapím již!...“

V tom Butler vrazil v sál.

„Aj, Butler zrádcem?“ „Ty’s jím spíš!...“

„Co chceš?“ „Bys život dal!“

„A proč? „Chceš v Čechách králem být

a s Švédem jsi se shod’!“ –

„Já?... Trčko! Kynský! – Kde můj lid?“

„Ty jsem už dříve bod’!“

„A kdo tě poslal?“ „Císař!“ „Lžeš!“

„Nač spor?...“ „Mluv!“ „Deveroux, v před!“

„Pryč!“ „Bodni, Deveroux!...“ „Jak se hneš!...“

a Valdštýn čepel zved’.

Leč neťal; partisany hrot

vnik’ do prsou mu v ráz,

a Butler v smíchu děl: „Už skroť!“

a druzí: „Teď nám snáz!“ –

Vzkřik’ Seny, když se navrátil:

„Ó jaký děsný zjev!“

a hrůzou samá slza byl,

a Valdštýn samá krev! –

Vrah hojné statky darem vzal,

a císař za tu věc

mší do tří tisíc sloužit dal,

leč klidu neměl přec!...