Valdštýn v Jičíně. (Výjev I.)

Bych zbudila jej, pán mi rozkázal,

že záhy musí k dílu zasednout,

leč jak jej mohu drsně vyrušiť?

On po zápasech denních kolébán

snů zlatokřídlých hebkou náručí

si hoví v klidu a sní o slávě – –

Mám mocí zpět ho v zápas uvrci?

O ne, to nemohu! A přec – on děl:

„Mám starosť velkou, práce tolikéž,

a chceš-li zítra čím mne potěšit,

tož sama přijď a v skráň mi zatepej!“

Nuž – a přec nemohu! On sladce spí.

(K Senimu.) O pověz, pane, vetché stařeně,

oč žádá tebe s touhou v pokoře;

můj odchovanec sní sen o slávě,

rci, moudrý Seni, co čteš ve hvězdách,

ký osud věstí hvězda jeho tam?

Ó nemluv nyní, dobrá stařeno,

tak šťasten dávno, dávno nebyl jsem,

jak v lesku hvězdném v této krajině;

zřím četných hradů věže malebné,

k nim lesy lnou i temné pralesy

a stříbropěnné řeky spoustou vln

kol mostů hučí, šumí u břehův,

a nade vším lem horstva v obzoru

plá v snivém mihotu hvězd severních,

jak Nymfy safírový diadem!

Toť Krkonoše, pane učený,

a zde ten hrad – toť Kumburk mohutný.

Ó pravdu díš, jsou Čechy překrásné,

žel nebi jen, že stejně nešťastny;

já, pane, také pila z kalicha,

a teď mne nutí vše býť poslušnou...

I ty máš pravdu, šedá pěstounko;

hle, já jsem stár a zde jen cizincem,

a za Valdštýnem z jihu na sever

mne přivábil jen odlesk genia;

však to můj zdravý mozek nechápe,

proč Albrecht k otčině se nehlásí.

Ó pane, žel; on nám je odcizen!

Tož dávno asi. Útlý osiřel,

já byla jeho první pěstounka,

byl hoch to ryzý, Čech už statečný,

jenž mile mužněl v stínu kalicha,

jejž z Košumberka páni vzývali;

však zlé je, pane, mnoho příbuzných,

kdy radí všichni, žádný moudře však,

a tu strýc jiný, Kavka ze Říčan,

pán na Broumově, hocha odvedl

a odevzdal jej spárům krkavčím,

tož jesuitů kletých konviktu.

Ó kletba jim! ti Čecha zničili,

jak kališníka, pekel uměním,

jak všady toho smutné příklady,

můj odchovanec u vší slávě své

jest obětí! je stvůrou ďáblů těch,

a Čechám odcizen je genius...