Valdštýn v Jičíně. (Výjev II.)

Pán z Illova, s nímž hodlal pracovat!

Ó co se stane, skoro chvěju se. –

– Jen chvilku sečkej, pane z Illova,

než dosní Valdštýn dumu o slávě.

Hoj, to by ještě dlouho trvalo!

Snad v Rudolfově vojsku císařském,

když obléhali hrdý Ostřihom

se právě zaskvěl prvním rekovstvím!

Neb Ferdinanda sklonil k obdivu,

když s Benátčany rval se vítězně,

že dvůr i všecka Vídeň slaví jej,

a Isabella vášní plápolá!

Snad u Záblati potřel Mansfelda,

či v Kroměříži Betlen-Gábora,

až donutil jej k míru s císařem,

neb udatenství anděl vavřín svůj

mu v dánských válkách klade na hlavu!

Oj, kdo by sčetl řadu triumfů,

jichž vědoma si hrdinná ta skráň,

jež sokyní je všechněm césarům

svým vůdcovským i státním důmyslem.

Oj, kdo by sčetl činů velikých,

a jmenoval, v čem klíčit může sen!

Jeť Valdštýn skvoucí hvězdou století,

a sám jak sen, jak duma nádherná.