Valdštýn v Jičíně. (Výjev III.)

Ach, milostivě promiň, pane můj.

Čím jednání své platně omluvíš?

Mně líto bylo spánek přervati,

ten sladký, blažený sen o slávě –

Jak, ženo, víš, že snil jsem o slávě?!

Nuž, pro tvou něžnosť tobě promíjím;

hle, to jsou ženy, v citův otroctví

i sebe větší zaprou účely.

Jáť věděl, jak mé vůli vyhovíš,

i to, že duch mé touhy po činech

mne zbudí sám, nuž tvému přání jen

jsem povolil; a nyní s bohem buď.

Jak blaze mi i v zahanbení mém!

můj milý pane, tys tak dobrotiv,

jak velkým jsi! Ó jak ti naslouchám

vždy s upjatostí sytou rozkoší!

Dost toho nyní, s bohem, Bohdano.

Jen chvilku ještě přej mi radosti,

že ve zdraví tě vidím, pane můj,

vždyť byla jsem ti druhou matičkou,

přej útěchy mi svého pohledu!

Už nech mne, práce předčí citlivosť!

A lásku samu – chladný vojíne,

kéž pozdě jednou po ní netoužíš!

Teď; Seni, dopřej očím poklidu,

jdi, odpočiň si, vrať se později

a pak mi povíš, co jsi vyskoumal.

Ba – překvapím tě, pane, uvidíš,

teď víc mi nelze bádat ve hvězdách,

neb unikají denním úsvitem,

jenž hory zlatí! pak tě překvapím.

Ne – počkej – přec ne! Dílo nutnějším.