Valdštýn v Jičíně. (Výjev IV.)

V dne svitu prvním – buď mi vítaným!

Buď zdar ti, pane, dnes i po vždycky;

jak spalo se ti? Mně – ne, neptej se!...

Tu listinu tvé péči svěřuju,

a tuto svoji – ta zde, obou nás –

Můj Illove, co říkáš Jičínu?

Je hnízdečko to malé, chudičké.

Tím déle nebude, jsem bohatým,

ba věř mi, ode dneška za rok jen

tvůj výrok bude čirým nesmyslem.

Já nechtěl jsem tě, věru, pohněvat.

Ten zdejší chrám jsi viděl? Zajisté. –

Dost, odpověď ti na to uspořím,

je bídný, ovšem; nový založím,

co myslíš, podle vkusu kterého?

v San Jago, chrám je velmi důstojný,

di Compostella, jak ti libí se?

Že vkus tvůj mým též, sobě lichotím.

A na hřbitově není žádného,

i tam chci stavět, je ho potřebí,

a tam v té vísce – myslím Valdice,

by klášter spanile se vyjímal.

Věž úhledná – tož pěkným pohledem

by přispívalo zdejším vyhlídkám.

Kraj zdejší sobě dávno zasloužil,

um lidský aby z části doplnil,

co slavně založila příroda;

ty víš, že prochodil jsem Evropu,

však věř mně, málo poloh takových

jsem shledal rámcem města jakého,

a líbí se mi tady, přisám bůh!

Nuž, jenom tato krásná krajina,

být Valdštýnovým sídlem zaslouží,

a já si tě, můj kraji, vyzdobím!

Tvé školy opravím, a nové k nim

se družit budou se vším pokrokem,

jeť vzdělanosť vší slávy základem;

pak o ústavech, městských budovách

a podnicích, jež slouží okolí,

se jednat bude zítra nebo dnes,

jak starostovi dal jsem oznámit.

Ty s Ferdinandem směle závodíš,

tvé bohatství už předčí císařské,

i jména tvého ryzý slavozvuk

se směje majestátu dědice;

též jičínský tvůj dvůr již probouzí

všech žárlivosť svým velkým rozměrem,

– jak cestou k tobě všady viděl jsem.

Aj, to-li pravda – k výši zamířím!

můj zámek budou druhé Hradčany,

a Jičín rozšířím až po Velíš,

že druhou Prahou bude – přisám bůh!

Ó rci mi, Illove, můj příteli,

zda Čechové mne budou milovať?

O zajisté; a proč ta otázka?

Proč, Illove? – Já chci to zkusiti,

jak vyjímá se v malém kralovať...

Aj, proč ta skromnosť jen? Ty budeš král

Ne – – já to neřekl! Vždyť nikdo tu –

Však přece slyšely to pošmourné, –

viz, posupné ty stěny, Illove.

Ty nezradí nás, drahý Valdštýne.

Jak vypadám? Jsem, tuším, velmi bled,

je náhle teskno mi – a nevím proč,

a zlá mne rozechvívá předtucha,

ó jak se děsím! Přijde Seni už?

on tvářil se – ha, teď si zpomínám,

když sliboval mi, že mne překvapí –

tak tajůplně, s vráskou na čele,

a se záhadným svitem ve zraku –

snad četl o soudech a popravách – –

Aj, ustaň, probůh ! Valdštýn bál by se?

Máš pravdu, ale – šumot jakýsi –