Valdštýn v Jičíně. (Výjev VI.)

Ha, Seni! Nech ho, nemluv pro boha

s tím hrozným mužem! bojím se ho vždy,

on jest jak démon, jako smrtonoš,

rád zvěstuje pád jasných božích hvězd...

nemluv s ním.

Dnes musím – dovol mi.

Dnes opravdu i zítra – pozejtří!

Jeť Seni mistr velmi učený.

Nuž, Seni? Byla čarokrásná noc.

Mně zdálo se v ní, že jsem králem byl –

co říkáš tomu, Seni? V pořádku.

Jak, vskutku? Byla čarokrásná noc,

lem Krkonoš plál ohněm safírů,

a nad mohutnou věží kumburskou

tvá velká stála hvězda severní,

a v třpytné přízi jejích paprsků,

jak divukrásný zázrak osud tvůj

tkal těžký brokát řízy královské...

Kol vyvstávaly zámky ze země,

jež oděla se zlatou úrodou,

a svěžích sadů pestrá kytice

v nich zaplnila každý kouteček;

lid, odchovaný štědrou dobrotou

byl osvícen, a hrd a věren ti;

tak zasypán tvé lásky růžemi

zas z růží jen ti slavobránu tkal,

jež v oslavený Jičín ústila

a plnila svou vůní celou zem;

i podrobil se ti sám Ferdinand

a Valdštýn césarem byl celých Čech...

Ty šílíš, Seni, toť je pouhý sen!

O ne, já jenom slovy pověděl,

co četl jsem dnes v noci ve hvězdách;

toť jisto, Jičín hlavou říše tvé,

v ní kotví velká tvoje úloha,

a ústí každý pramen práce tvé;

nuž, dovol starci, by ti blahopřál:

ty šťasten, slavný budeš v Jičíně,

je dobře, sem že jsi se obrátil,

teď pozná Praha mocnou soupeřku!...

Ó víro – blaho – vášní záchvate!