Valdštýn v Jičíně. (Výjev VIII.)

Dík, pánové, a bodří měšťané,

rád u veselí vídám statečnosť,

jen nerušte se, pokračujte dál,

bych zaručil si vaši poslušnosť,

dám příklad vám – nuž, na zdar, pánové,

až ke dnu pro vás prázdním tuto číš,

a pro zkvět mého města Jičína!

Zdar Jičínu a tobě, pane náš!

Jak omamuje mne ten jásot dnes!

je významnější, neb já slabším jsem?

Jak baví tě, má choti, tento rej?

Ach, netěší mne příliš, Albrechte,

že zapomíná boha věčného

zpit veselostí rozjařený lid.

Aj, zpytuješ-li ledví srdce jich?!

Ó, to se pozná; v očích zalesklých,

a na jazyku s šumem pochvaly

jim všechno tkví, jen žádná modlitba.

Smích vděčnosti je také modlitbou.

Ach, co by na to páter Inocenc

ti odpověděl! To je bláhovec,

jenž myslí, že má zvláštní privilej

na moudrosť boží. Budíť útrpnosť.

Můj Albrechte, ký zor mi zjevuješ?

přec otci tobě byli páteři,

jichž věrnějších jsi neměl pod sluncem.

Že pěstouny mé kutna halila,

tím zásluhy jich věru nevzrostly,

a mně se zdá ten kultus klášterský,

žeť něčím jako směšným nesmyslem;

– nic, nehroz se, má choti pobožná,

a já znám čistší, vznešenější sen –

mně spory ty se k smrti protiví;

zde snášelivosť je to nejvyšší;

tož v Německu svým vlivem způsobím,

ať náboženskou mají svobodu.

Jak bludařské to nové myšlénky,

můj muži, já se lekám!

Friedlandský

té maličkosti smí si dovolit;

až moje moc i Čechy překlene,

chrám volnosti i zde se zapyšní.

Tys do srázné už dospěl výsoty – –

ó muži, zpomeň, pýcha stihá pád.

Aj, paní! věz, že žádné výjimky

duch vládnoucího nezná Valdštýna,

a choť-li uráží, tož tresce choť...

Ó, ano, cítím trestu mraznou tíž!