Valdštýn v Jičíně. (Výjev XI.)

Zdráv budiž, čacký pane z Valdštýna!

Ach, Vilém! nuž, tě vítám v Jičíně.

Jdu od císaře, jeho milosti,

jenž posílá ti pozdrav vznešený,

a žádá sobě vzácné služby tvé.

Čím zasloužím si náhlé důvěry,

vždyť Ferdinand mi odňal vůdcovství,

žeť vojsko moje krajů vydírá;

pak do Jičína jsem se uchýlil,

a růže sil, a růže klidím teď;

jak zvěděl o mne mocný panovník?

Vím ovšem, když mně tehdy pokořil,

že z otcovských jen jednal pohnutek,

chtě v moje místo syna povýšit,

než, proč bych já měl jemu vyhovět?

Je krutě sevřen císař Ferdinand,

dav Sasů řádí v Praze ubohé

a v celých Čechách; pojď je vypudit!

už lid svůj zase volej do zbraně,

tys jediný, jenž schopen pomoci –

já císařových opakuji slov.

Dík za uznání, což mi očistou;

leč nežádejte skutků nemožných,

jsem nemocen. Můj muži, co ti jest?

Jsem vysílen. – Pak jiné práce mám

i necítím už ohně důvěry.

Já bych ti přece radil do pole,

tak obnovil bys opět význam svůj.

Jsem nemocen – však touhou po slávě;

mám prací – Jičín – nové Hradčany,

a necítím než oheň tužby té:

zřít Ferdinanda v prosbě u svých noh! –

Nuž, vojevůdče slavné paměti,

slyš hlasu mého, ještě jedenkrát

vol knězem býti války bohyně.

Ne, více ne. Tož jmenem císařským

tě snažně prosím, jak chtěl Ferdinand;

už neváhej, vlasť naše trpí tím.

Jsem větším krále. S jednou podmínkou

mi je to možno. Mluv již! Svobodou

bych svrchovanou vše si řídil sám,

ni císařského slova nedbaje...

Jsem oprávněn ti všechno dovolit,

což vládcovou ti stvrdím pečetí.

Nuž, zvednu meče na zmar Sasíků!

Kdo, pánové, a bodří měšťané,

chce se mnou v pole? Vždyť jsem povídal,

víš, sousede, že šel bych proň i v boj.

Což teprv já bych, otče Bradlečku!

My všichni! V pole s tebou – za tebe!

Chcem’ vítěziti s vůdcem Valdštýnem

anebo umřít s pánem Jičína!

Ať žije Valdštýn! hurá, do boje!