Valdštýn v Jičíně. (Výjev XII.)

Kde vévoda je – Valdštýn, – povězte

mi, dobří lidé – kdo z těch pánů zde?

Já neznám ho, já nevím, který jest –

Ó Valdštýne, ty moje útěcho,

ty naděje má vzácná, poslední,

ó slyš mé prosby nářek zoufalý

a buď nám pánem plným milosti;

ne soudcem více přísným, ukrutným,

buď slitovníka věrným obrazem!

O slyš ten umíráčku hrozný hlas!

má člověk umříti tvým pokynem,

a žíti může jedním slůvkem tvým;

dej rozkaz, ať ty zbraně složeny,

v nichž čekají už kulky smrtící,

by Kazimíra Mušku proletly...

Jak?! Za Mušku ty prosíš? Opravdu

mně líto je tě, dívko; marno vše.

Ne – pro boha, jenž nechce zatratit –

Jen utiš se a klidně odpověz;

víš, kdo to je? Ó, pane, nešťastník.

Je zbabělec to, bídný, podlý sběh,

ba je to zrádce, jenž svým útěkem

zlým příkladem byl druhým vojínům

a kázeň trestuhodně porušil;

ten zločin žádá přísné pokuty,

smrť okamžitou – jak jej postihli;

ten zločin muže hyzdí nejvíce,

neb jeho bába důstojnější jest,

jež u večer se bojí strašidel,

vždyť omluvou jí nervstva ochablosť;

než, mladý muž, a vojín Valdštýnův

když takovou se hanbou poskvrní,

ten smrtí jenom zas se očistí.

Ó, pomni, soudče, že jsi člověkem,

že soudit bohu vlastně přísluší – –

Tys dítě! soudím jménem zákona,

jejž spravedlnost volá na pomoc.

Vím, ale zdobou srdce lidského,

tou nejkrásnější svatý soucit jest!

Aj, nevědomé dítě nadšené,

jak málo život znáš a jeho výš!

já touže chvílí jak bych odvolal,

už Valdštýnem bych nebyl; zbabělcem

bych sám se stal touž chvílí osudnou,

kdy děl bych, Kazimír je svoboden.

O nikoli, že’s pravý veleduch,

tak veškeré by lidstvo uznalo,

a se mnou by tě věčně slavilo

a velebilo do dne soudného!

Ó Valdštýne, já vždycky věřila,

žes velikán, žes obr duševní,

ó korunuj ten jásavý můj sen

a zůstav věkům příklad soucitu!

Jak sluší jí ten zápal horoucí,

jak krásna jest! avšak – má chladnosti

pojď, zachraň mne! O nepřemýšlej dál,

můj pane dobrý, odpusť, promíjej!

Ne, nemohu. Dvé zmaříš životů!

Je tvůj to milenec? Nuž – ano, jest,

a s jeho žitím moje utratíš.

Tak vyhrožuješ pouze. Bože můj,

zdaž mohu ještě víc jej milovat!

On rájem mým je v pustém životě,

v němž jedině co blaží láska jest,

já miluju ho se vším peklem tím,

jež provinění v hruď mu nasilo,

a milovat jej budu na věky!

Ó vezmi si můj život, Valdštýne,

a obětuj jej právu, – prosím tě,

jen Kazimíra mého zachovej;

on tisíckráte smaže hanbu tu,

on velkým bude ještě – přísahám!

měj slitování jenom jedenkrát,

on dobrý jest, on uzná velkosť tvou

a promění se jistě – přísahám!

měj slitování jenom jedenkrát!

Ó ubohá... To byl jen okamžik....

a nikdo nezví o mém pohnutí.

Vstaň, Kazimír tvůj bude zastřelen.

On zastřelen! Ó bože na nebi,

on umřít má, a nikdy – nikdy víc

své Natalii slůvka neříci,

a v potupeném hrobě zetleti – –

o ne, to nechceš – nesmíš, Valdštýne,

on k zemi – ke mně láskou upoután,

té pásky nesmíš mocí přetrhat.

Už začíná mně býti lhostejnou

i s žalem svým; nuž rychle ku konci.

Vrať domů se už, umře Kazimír.

Můj bože – ne, já doufám v muce své;

jak mohl bys to, pane, učinit?

On mamičku má vetchou, šedivou,

ta plakala by ze dne do noci –

– ta vypláče si oči do krve,

až oslepne, až srdce pukne jí;

onť živitelem svojí rodičky,

mne nedbej už, já chci se káti zaň,

jen pro stařenku slabou slituj se

a netrestej už, smilování měj!

Můj muži, promiň! Prosím, odpouštěj!

I soucit článkem moci vladařské...

Já soudím, vůdče, že si nezadáš.