Valdštýn v Jičíně. (Výjev XIII.)

Mně právě rozkázala obloha,

bych varoval tě náhlé přísnosti,

co děje se tu, je mi neznámo,

já věstím jen, co psáno ve hvězdách...

Co dorážíte na mne, bláhovci?

vím nejlíp sám, jak nutno jednati;

zdaž Valdštýn na to vás se bude ptát?

Mám vůli svou, té nikdo nezviklá,

já chci, a je to jakoby chtěl král.

Tak chtěj, ó mocný! – Ha, pryč ode mne,

že chci, ten zrádce bude zastřelen!...

Můj Kazimíre! ztracen na věky!

Ó milý můj, ty ráji, blaho mé!

Ha, Valdštýne, ty vrahu proklatý –

Žes jako král, ty zpychlý démone?

tvým královstvím je pýcha rouhavá,

jež nazývá se hříchem smrtelným,

a bůh tě najde jednou, Valdštýne...

Mé oko šíleností strhané

tam v dáli rudé bitvu divou zří –

tam Gustav Adolf tebe přemáhá,

tvé vlastní vojsko tebe opouští,

tys podezříván, vlastizrádcem zván,

– tě chtějí živého, či mrtvého,

až v léčkách piklů těsně zamotán

v bok raněn zmíráš, kopím proniknut – –

Bůh lidem odpusť – – amen! Šílená

ta žena, Seni, řekla nesmysl?

Ne, vévodo; co tady pravila,

– žel bohu, všechno se ti vyplní,

tak četl jsem to všechno ve hvězdách.