VÁLEČNÁ BALADA

V jednom z těch smutných dní

v dešti se tmících,

za podzimní sloty,

potkal ji v krakovských Sukienicích.

Řekl jen – pojď se mnou,

jsem z třetí roty!

S takovou není třeba caviků,

obejmeš ji ze zvyku,

pro radost se nehýčká.

A protože hned plakala,

tlupa kamarádů ji přezvala –

panenka – hnilička.

Byla jak potulný pes

ve válce zatoulaný.

Pohled štvaný

upřela k němu jak do nebes

života na rozcestí:

Dej trochu soucitu,

nebo skývu štěstí!

Usmál se na ni,

pohladil po líčku

panenku – hniličku.

Seděla jako neživá

v hospodě u piva.

„Pohni se, mátoho,“

křikl opilý hlas –

a ona šeptala:

„Nemám už nikoho.

A rodnou střechu,

kde denně byl jiný host,

možná dost,

že zapálil někdo z vás!“

„Žhářů nám nadává, panečku,

koukejme, panenku – hniličku!“

Pojď se mnou – povelel –

stisk jeho zabolel.

Vstala a šla. –

Noc byla oblačná,

na městě, na pláni

mlhy byl dým.

Přijmi to pozvání,

není kam jít,

tělem však svým

za nocleh třeba je zaplatit.

Rozpíná živůtek,

líbá ji na líčka,

chvěje se, panenka – hnilička.

Za městem přebývám,

tebe to neláká?

Jsi milou vojáka,

nesmíš se bát!

Zítra ti s bohem dám,

ale dnes pohulám.

Chci míti rád

vláčné tvé tělíčko,

panenko – hniličko.

Červené světlo tam

zaplálo na trati.

Šla jako v závrati

do temných jam.

Vlak hučí, vypráví,

smutek tvůj zadáví,

na věky zkonejší

života klam.

Skočila bez děsu,

zkosil ji bez hlesu.

Na trati, v závrati

voják byl sám.

Šedivá sukénka,

z krve má vlákénka.

Vidíš to, vojáčku?

Neděs se tak,

že ti ten vlak,

sotva jsi zlíbal jí hlavičku,

rozmáčk' tvou panenku – hniličku.