VÁLEČNÁ MODLITBA OTCŮ.

Zesláblé ruce zoufale nám klesly v době síje,

pluh v těžké prsti uvázl a není potahů,

jež by nám v bídě pomohly. Jsou přelomeny šíje,

pně dubů nade srázem hor, do nichž blesk mocně bije:

již bratří nejsilnější z nás ztratili odvahu.

Dni beznadějně prožité nás hrůzou vysilují

jak bludné cesty neschůdné, jež běží dálavou,

výhněmi běd a propastmi, půlnočním temnem slují.

Strom nejkrutějších poznání, když bouřné větry dují,

hrozivou píseň života nám šumí nad hlavou.

Zas přišly dlouhé večery, však z proudu mlh a stínů

jen lampy hlídek výzvědných znamením blýskají.

Na ticho četby zapomeň, na hudbu rovnou vínu,

na křehkou něhu dívčích těl, na sliby jejich klínů,

na útočivé pohledy, jež ohněm tryskají.

Vojsk obrovitým pochodem zem’ pobořena duní,

třesk zbraní zvoní do noci a výkřik vítězů

jak smutná radost předčasná zaniká v krve tůni.

Rab volný je. V prach pokořen, kdo mnil, že světu trůní,

s řinkotem předává se jho otrockých řetězů.

Snad ještě pouze tuto noc příšerná píseň bojů

se plíží kolem zákeřně, hřmí, úpí, útočí.

Snad příští jitro rozptýlí mrak zápasících vojů

jak úlů včelstva pokojná do pracujících rojů,

jež budou obletovati domova úbočí.

Své syny nejstatečnější na oltář budoucnosti

jak vzácnou obět zápalnou s bolestí metáme,

však každé chvíle voláme: „Ó božstvo rekovnosti,

krvavý přeruš hodokvas, ať těžkých smutků prosti

na svěžích křídlech nadějí se bez pout zvedáme!“