VÁLEČNÉ SNY.

Noviny klesly z ruček slečny Emy

a modré oči hledí v neurčito:

Ta válka, válka!... Smutek teskný, němý

jí zastřel duši... hluboce jí líto

těch mužů, kteří zkoseni dnes v dáli

své neužité žití kladou v hlínu,

těch zdravých, silných, kteří by se stali

manželi, otci... Zatím zde, v tom stínu

tak vadne ona... V šedém osamění

jí dnové plynou... Jak by dle své hlavy

změnila ráda v jednom okamžení

běh věcí zemských bezohledný, dravý!

Raněný vojín... Zavázaná hlava...

Bled zajímavě... Uniforma čistá...

Na prsou řády... Mladá dívka dává

mu snídani... A druhá květy chystá

do malované vásy z porcelánu...

Je v salonku to vkusně zařízeném...

A vojín rád je nádhernému ránu,

jež hýří v parku, sluncem prozářeném,

a vděčen je té péči ruček bílých

a dvěma párům očí roztomilých –

ty černé o přátelství povídají,

ty modré něčím větším pro něj plají –.

Tu scenu slečna Ema vídávala

na obraze, když byla dívka malá –

a dnes ji vidí a v ní vidí sebe...

A proč by nemohla sem, dobré nebe,

ta válka milá jednu oběť vhodit,

když dějinám bez válek nelze chodit

a když už válkám obětí je nutno?

Ach, svět je zvrácen a je v něm tak smutno...