Valerius Asiaticus.

Můj bratře, bratře můj, přes celá moře věků,

přes stínů propasti v hloub modré minulosti

vztahuji ruku k tobě!

V Tacitu pochmurném já našel dnes tvé jméno,

tvůj život, tvoji smrt – na jedné všechno stránce;

a přec v těch málo slovech

soucitem do dnes zní ta velká duše z kovu,

jež psala to, jak duše má, jež zvlněná a bouřná

tím mrtvým mořem pluje.

Tam v Římě hnijícím tys miloval své stromy.

Zeď bílá, vysoká, ten svět tvůj zavírala,

svět čistý, plný vůně.

A pijan Claudius a děvka Messalina,

a chátra prodajná a libertinů rota –

to bylo venku, venku...

Zde světlo zelené, trav výdechy a barvy

třpytivých květů, šum těch rozložitých snětí

klid smiřující lily

v tvou duši, ve trávě když lehával jsi na znak

a snětmi díval se ku modré klenbě vzhůru,

k té věčné, modré klenbě,

a viděl minulost a zotročilý dnešek

i příští neslibné a marnost toho všeho,

co zve se tady člověk...

Však sněti vztažené přes hradbu mlčenlivou,

na cestu prachovou stín klidný vrhající,

ty lákaly tak do vnitř...

A jela stínem jich v svém voze Messalina.

A v její nervosní a rozvášněnou duši

pad’ klid a šum a barvy.

A touha zžíravá jí chvěla každým nervem:

tam za zdí klidno tak, tam plno barev, vůně,

a z těchto starých stromů

pel dýše čistoty – pel čistoty! a v Římě! –

hoj, jak by chvěla se ta stará, cudná těla

vrásčitých laurů, sosen,

a květy panenské by vypoulily očka –

a vše by dýchalo svou zadrženou sílu

v obrovské, šumné echo

při její orgii!...

Tvůj ortel, bratře, vyřknut.

Tvůj předek některý prý obrazu se rouhal

Caesara. Zemřít nutno.

Již lázeň vyhřáta, kde otevře ti žíly

hoch, otrok oddaný. Již hranice se staví,

jež ztráví tělo tvoje...

Pozíral’s naposled na milované stromy.

Vál vítr z půlnoci, a listí jich se chvělo

a bleskotalo v slunci.

Tu hlavou šlehlo ti, že plamen větrem hnaný,

ničící tělo tvé, k těm snětím šlehat bude

a pálit ratolesti,

že kouře chuchvaly a zápach tvojich kostí

poletí kšticí jím, že v čistých listech chytne

se černavý háv smrti –

i svolal’s otroky a kázal’s postaviti

tu hranici dál od nich...

Hoch čekal, vstoupil’s klidně

do lůna teplé lázně...

Můj bratře, bratře můj, přes celá moře věků

přes stínů propasti v hloub modré minulosti

vztahuji ruku k tobě!