Válka. (I. „Následuj mne do slzavého údolí!“)

Je jitro chmurné – kraj zahalen v mlhu,

jež jako rubáš všecko objímá,

a oko moje zamlženo v trudu –

ten každou myšlénku mi odnímá.

A po strništi chladný vítr vane

a v dáli slunko – krev jak obmyká –

podobně pochodni, když v dáli plane

a dusnou parou temně proniká.

Mně úzko je – a po těle mne mrazí

a v duchu vidím kmitat postav sbor,

jak s pěstí zaťatou volají: „Vrazi!“

a krev řinouti vidím sebe kol.

Ó pryč! Co chcete? Nejsem vinen ničím.

O zastavte té krvi vaší tok –

vždyť klesám již – sic sama sebe zničím,

což nevidíte smrtelný můj pot?

A klesl jsem – já nesnes’ děsné tíže,

noc obemkla můj zamlžený zrak – –

V tom blesku zář se na mne snesla níže –

a prchnul obraz a s ním také mrak.

A z paprsků těch postava se tvoří,

ba krasší jest bytosti nadzemské

a v duši mou se pohled její noří,

jenž pln se zdá té lásky nebeské.

Teď kynula – a s jejích sladkých retů

jak hudba rajská sluch můj dotýká:

„Pojď, sleduj mne!“ Já jdu v radostném vznětu,

jak do ráje když anděl odmyká.

A jméno bytosti, jíž jas kol hlavy svítá?

Teď ohlédla se a rce: „Humanita!“