Válka. (II. Zlé znamení.)

V komůrce ve městě

sedí tam žena;

jehla jí pod rukou

rychle se kmitá,

seděla celou noc,

sotva již sedí –

světla již uhasly,

dennice svítá.

Vedle ní v kolébce

děťátko leží,

blažený úsměv mu

na rtíčkách zřít,

ruměnec na tváři

je, ach, tak svěží –

jak by z něj neměla

máť radost mít?

A když tak ve blahém

štěstí naň patří,

tu mysl zaletá

ku milému,

obě dvě bytosti

ve jednu bratří

a srdce jí zalétá

naproti mu.

Ó jak vzdor chudobě

a vzdor vší strasti,

na vzdor vší námaze

přec šťastnou je,

v té lásce mateřské,

v manželské slasti

na osud neblahý

nežaluje.

A do té komůrky

víla mne vede,

činíc mne před lidmi

nezřítelným.

Na nebi černavým

hvězda teď sjede

se chvostem ve zadu

zářitelným.

V tom žena od šití

pozvedá zraky,

upře je na blankyt

na černavý,

zahlédá svit hvězdy,

jež mizí v mraky,

zmizel tah ze tváře

usměvavý.

Muž její šlechetný

odešel v dáli,

zašel tam do města,

kde pánů sbor;

vypukla válka prý

a muži zdraví

mají nepříteli

stát na odpor.

A žena rozechvěná

pozvedá zraku

k chmurnému blankytu,

kde hvězdy zář,

hvězda však zašla již

ve černém mraku

a slza lítosti

smáčí jí tvář.

Víla kyne, s jejích sladkých retů

jak hudba rajská sluch můj dotýká:

„Pojď, sleduj mne, bys ze vlastního vznětu

poznal život – zvířete – člověka.“