Válka. (III. Slosování.)

Teď lesů kmit a polí dědin hojnost,

a ve městě jsme snesli se hned níže,

– a smích a křik i kletby hojnost –

je odvod tam, jak nařídilo kníže.

A mladíků jarých stojí zde tlupy,

ten pláče zde – tam obličej tupý,

a onde strach zříti je na mladíku;

zde matička pláče – tam sestra, milka,

tam žena chví se – a každá chvilka –

odvádí synáčky od tatíků.

A v radnici páni u stolu sedí,

a každý zamračen ku předu hledí,

kde z urny si táhne každý svůj los.

Teď na řadu přišel muž, štíhlá jedle,

zamyšlen do urny sáhne a bledne –

vytáh’ si číslo – v tom vzkřiknul tam kdos.

K nohoum těch pánů vrhá se žena,

nachem a slzami tvář obarvena,

úpí a žebře: „Smilujte se, páni –

je muž to můj a zde jeho dítě.

Či má jej ztratit již na úsvitě – ?“

Však marné – ba marné – je její lkání.

Mluv si do ocele, když ti nerozumí,

obměkči ta srdce – jsou ze křemeni –

žaluj a plač – všecko je marné –

ti lidé necítí, jak srdce vadne.

Odvádí jej – on zrak svůj zpět obrací –

na ženu – jež s kletbou ven se potácí.

A víla si žalem tvář svoji kryje,

zrak ke mně obrací a zticha kyne:

„Pojď, sleduj mne, bys ze vlastního citu

poznal člověka i v sledním ve zákmitu.“