Válka. (IV. Loučení vojína.)

A zpět letíme, v tiché ve údolí,

kde městečko se rozkládá,

kde slavík píseň rozpřádá,

kde les modlitbu šepotá

a potok mile klokotá,

kde trouba ponocného zahlaholí.

V komůrce chudé, žena tam pláče

lítostně – srdce div nepuká –

a děcko s úsměvem kolem ní skáče –

na dvéře zticha kdos zaťuká.

Muž její drahý do dveří vkročí,

ona vstříc radostně pospíchá,

slzy si stírá zástěrkou z očí

a v radosti svojí zavzlyká.

„Zůstaneš u mne, miláčku milý,

viď, že pryč nepůjdeš od ženy své –“

on však zamračen před sebe hledí –

„ty nesmíš opustit děťátko své!“

„Přišel jsem, ženo má, loučit se s tebou,

přišel jsem naposled políbit děcko,

než mine hodina, vezmou mne sebou,

pak musím, má drahá, opustit všecko!

Do boje musím jít, ve dálné kraje.

Neplač, ty ženo má – družko má věrná –

ošetřuj dítko své – nechť zdárně zraje –

– vzpomínej – budeli krýť mne zem černá!“

Ach, jak to u srdce bolí –

jak ruka svírá se v pěsť,

jak myšlénka druhou rodí,

při tom tak úzko mu jest.

Srdce mu puká a puká

a divě se kmitá mu zrak,

v mozku jej sžírají muka,

svého štěstí, když patří vrak.

Jen ctižádost – panská choutka,

chtivost a zkažený mrav

utváří, že je z něj loutka,

a v boj žene jej jako brav.

„Proč jenom –“ táže se sebe,

„proč šelmou mám se já stát,

proč sekati mám já kol sebe

a jiným životy brát?

Proč mám zde zanechat ženu

a děcko své vydati v hlad?

Či světu bude spomoženo

a lidskosti zadosti snad?

Znamená křesťanská láska,

býť vrahem a loupežníkem

a jako paličská cháska

vše pálit a zničiti jen –?“

– A hlavu svou nížeji kloní,

a dítě své na prsa tiskne,

líbá je – máť slzy roní

opět a zas oba tiskne.

A zmizel již – zmizel z očí

a na koně vsedá již –

a marně po něm zrak točí

ti – jimž svět na obtíž – –

A víla tvář slzami skrápí,

a zrak svůj v srdce mi ztápí.

„Pojď, sleduj mne,“ ke mně šepce,

„bys poznal svět ten celý přece.“