Válka na Inisthoně.
Jako sen je naše mladost
Lovce, na pahorku pustém!
Usne v úsvitu lahodném
Slunce a procitne v bouři!
Kolem srší rudé blesky,
Stromy klátí hlavu větrem! –
V utěšení hledí na zpět
Na den slunojasný a na
Příjemný sen, spočinutí!
Kdy se mladost Ossiana
Vrátí? kdy se zvukem zbroje
Utěší? kdy kráčet budu
V ocelí co Oskar jasnu?
Přijďte s proudy svými hory,
Lesy, slyšte Ossianův
Hlas! Procítá v jeho duši
Jako slunce píseň. Cítím
Radost pominulých časů!
Věže tvé, pozírám Selmo,
Stínných ohradeb tvých duby,
Proud tvůj kol mých sluhů hučí!
Rekové tvoji schází se,
U prostřed jich sedí Fiugal,
Na Freamorův štít podepřen;
Na zdi dřímá kopí jeho,
Za slechu svých bardu písně,
Slyšeti tu díla jeho
Králova mladosti skutky!
Oskar z lovu navrací se,
Slyší chvalopíseň reka,
Sejímá štít Brannův s stěny,
Slze plní oko jeho.
Tvář zardí se jinochova,
Hluboký se hlas mu třese,
Potrhuje se mu v ruce
Kopí mého hlava jasná.
K Morvenskému mluví králi:
„Fingale, ty králi hrdin!
A ty, Ossiane, v boji
Nejbližší mu! Vy jste
V mládí vašem bojovali,
Jména vaše píseň slaví!
Oskar mlze ranní roven!
Já se jevím – a pomíjím!
Bardovi mé jmí neznámo,
Lovec pusty nenajde hrob
Můj; ó dovolte mi válčit
Reci, v boji Inisthony!
V dálce leží kraj mé války,
Neuslyšíte o pádu
Oskarovu! Některý Bard
Najde mě tam a dá mému
Jménu píseň. Cizozemská
Děva zhlídne mohyla mou,
A zapláče pro jinocha,
Jenž to přišel z dalekosti.
Při hostině prosloví bard:
„Poslyšte o Oskarovi
Z cizích zemí, tuto píseň!“
„Oskare!“ dí král z Morvenu,
„Synu slávy mé, ty válčit
Budeš! Lodí hojnost
Vypravte ku Inisthonu,
By odnesly mého vojína!
Synu mého syna! šetři
Jméno naše, ty jsi z rodu
Slávy! Nedopusť, by děti
Cizozemců proslovili:
Mdlí jsou synové z Morvenu!
V boji budiž zvučným proudem
V míru tich co slun večerní!
Řekni králi z Inisthonu,
Že se Fiugal svého mladí
Zpomíná, když jsme se v bitvě
Sešli, za duny Agandeky! –
Rozvinou šumící plachty,
Vítr fičel v řemeništi
Žezel. Skály vidličaté
Vlny praly, moře
Zahučela! Syn můj spatří
Z vln krajinu lesů, spěší
Do vybřeží zvučivého
Runaského; a pošle svůj
Kropéř, k Annirovi kopí.
Šedokroužný rek povstává,
Když uvidí Fingalův meč.
Oko plní se mu slzmi,
V mysli na mladosti boje!
Dvakrát zamanuli kopím
Před spanilou Agandekou;
Reci stáli vzdáleni co
Duchové válčící v bouři!“
„Sestárnul jsem, –“
Praví král,
„Meč v mé síni neužíván.
Ty jsi Morvenského kmene;
Annir viděl jindy boje
Kopí; teď je bled a zondán,
Podoben na Lanu dubu.
Nemám syna, naproti by
Tobě v plesu přišel a tě
Uved’ do svých otců síně!
Argon zbledlý v hrobě leží,
Ani Nura není více!
Dura má je v síni cizích
A touží vidět mou hrobku.
Choť její deset tisíců
Kopí klatí. Přichází co
Jistá chmura smrti z Lana!
Přijdi Annirův hod ctíti
Syna rovného Morvenu!“
Tři dni slavili tu hody, Annir
Čtvrtého dne slyšel jméno
Oskarovo. Plesali při
Rakovici a stíhali
Kance divoké na Runi.
Na oupatí mechovitých
Kamenů spočinuli reci.
Soukromé se vyronily
Slze z očí Annirových,
Vypukly povzdechy jeho.
„V temnu,“ – dí rek: „spočívají
Tudy dítky mládí mého;
Tento kámen náhrob Rurův,
Onen strom nad Argonovým
Šumí hrobem! Slyšíte má slova,
Ó synové moji, v bydlu
Vašem? Mluvíte-li,
V šustu toho loubí
Větrové když pouště ostanou!“
„Králi z Inisthona!“ – praví
Oskar, – „mladosti tvé dítka
Kterak padla? Divoký se
Přes hrob jejich zřítil kanec,
Ze sna je však nevytrhnul!
Oni zvěř ze mračen tvarnou
Stíhají a pověterné
Napínají své oblouky.
Mladosti své milují hru.
Vstupují na větry v plesu!“
„Kormalo je,“ prosloví král,
„Náčelník desíti tisíců
Kopí. On obývá vody
Lana, které chmury smrti
Vysílají. Přišel k síním
Zvučícím do Runy, poctu
Kopí kýživ. Ladný jun byl
Jako první osvět slunce,
Nebylo jich mnoho, tudy
Zápasy s ním podstoupili;
Branci moji Kormalovi
Ustoupili, dcera má však
Byla k němu láskou jata!“
„Argon, Ruro přišli z lovu,
Slza pýchy kane!
V mlčku hledí na hrdiny
Z Runy, které cizozemci
Popustili! Tři dni hody
Slavili s Kormalem tudy.
Čtvrtého dne, potýká se
Mladistvý Argon: však
Kdoby s ním se mířit mohl?
Přemožen je Kormalovič!
Nadulo se srdce jeho
Hrdostí a zarmoucením;
Záhubu obmýšlí tajnou
Synům mým! I šli jednou
Spolu na pahoří Runy
Stíhat tmavohnědé laně.
Tajně Kormalův šíp srší
A v krvi tonou mé děti.“
„Potom přijde k děvě lásky
Své, k té děvě z Inisthony
S dlouhými vlasopletenci:
Načež utíkali pustou,
A v samotách ostal Annir!
Přijde noc a den zasvítá,
Ani Argon ani Ruro
Nedají se zaslechnouti!
Posléz oblíbená fena,
Ten rychle poskočný Runar,
Skučením přichází k síni,
Zdá se, že pozírá na to místo,
Jejich pádu. Jdeme za ním,
Najdeme je a složíme
Na mechovitém proudu.
Tu je spočinek Annirův
Po skončení lovu laním.
Já se skloňuji jsa roven
Pěni dubu letitého
A mé slzy kanou vezdy!“
„O Ronnane!“ praví Oskar,
Vstávající: „králi kopí
Ogare! svolej mé brance,
Syny proudného Morvenu.
Ještě dnes se odebeřem
K vodám Lana, z kterých
Chmura smrti se vynáší.
Kormalovič dlouho vejskat
Nemá více; hle už sedí
Smrt na bodech našich mečů!
Táhnou, co mrak bouře pouští,
Když ho vítr v dálku žene.
Lem dolův jest barven bleskem,
Hlučné lesy tuší bouři.
Náhle rozléhne se vůkol
Válečný roh Oskarův a
Vlny na Lanu třesou se.
Branci jezera se kolem
Štítu Kormalova shluknou.
Oskar se potýkal, jako
Obyčej měl ve svých bojích. –
Kormalo pad’ mečem jeho.
Synové zhoubného Lana
Rychle se ubírají
K oudolišti soukromnému.
Oskar přivede tu dceru
Z Inisthony k Annirově
Zvučné síni. Tvář starce
Vyjasní se veselostí;
On požehná krále mečů!“
„Jaký ples pro Ossiana,
Synovy když uzřel plachty!
Oblaku roven byl světlu,
Jež se na východu vznáší
V jednom mu neznámém kraji.
A když kol něj strašlivá noc
S duchy svými v stínu sedí,
K pivu přivedem ho k síni
V Selmě. Fiugal velí
Hostinu rekovi chystat;
Tisíc Bardů velebilo
Slavné Oskarovo jméno,
Až Morven hlaholem zvučí.
Oskarova dcera byla
Přítomná; její hlas harfě
Podobal se, zvuk když struny
Věje z dálky na šumivých
Oudolí větercích líbých!“
„Vy, jenž na světlo patříte,
Uložte mě tam u skály
Záhoří mých k spaní! Dejte
Mlhomrakům kolem táhnout,
Jenom budiž blíže mně ten
Šumící dub a zelené
Místo mého spočinutí!
Zdaleka slyšeno budiž
Hučení lesního proudu!
Oskarova dcero, vezmi
Harfu, prones Selmy líbou
Píseň! aby spaní duši
Podmanilo a mladosti
Mé se snové navrátili,
Dnové Fiugala mocného!“
„Selmo, na tvé zírám věže,
Na tvé stromy, stinnou hradbu!
Vidím hrdinstvo Morvenské,
Nápěvy zaslýchám Bardů!
Oskar Kormalův vidí meč;
Tisíc junů obdivuje
Ozdobený jeho opas,
V úžasu na syna mého
Hledí, v obdivení síly
Ramen jeho! spatřují
V oku otce jeho radost,
A rytí po rovné slávě!
Budiž vám to zvelebení,
Branci proudného Morvenu!
Duše má se vyjasnívá
Často pivem a zpomínám
Na plesy svého mladiství!
Ale dřímota se chýlí
Dolů ve zázvuku harfy,
A lahodné sny se jeví!
Vzdálejte se odtud, lovci!
Spočinu nerušte mého!
Najdu nové si obydlí
Nyní v středu otců svých,
Králů časův minulosti!
Vzdálejte se, lovci, odtud!
Neplašte sen Ossianův!“