Válka. (V. Požár.)

Země duní pod dusotem koňstva,

a křik a nářek ku výšinám letí,

děla hřmí a všude samá spousta –

– tak osvěta – prý – svoji šlépěj světí.

A hluk a křik a třesk a ryk

a rána s ranou se snoubí –

nyní přestali okamžik

a v městě zvoněj’ a troubí.

Na více místech teď běsná zář

ze slamných stříšek vypuká

a lid zakrývá ztrápenou tvář,

ve pláč a nářek propuká.

„Matko“ „Bratře!“ „Otče!“ „Sestro!“

„Sem, jen sem, o dítě drahé!“

„Pojďte jen, zanechte všecko

zachraňte žití neblahé!“

A hluk a křik a křik a pláč,

za chatrčí chatrč klesá. –

Postavení je dobyto

a vítěz jásá a plesá.

Zde trosky štěstí k nebi čnějí

a kouř a plamen dokmital,

lid bez přístřeší naříká si,

že války běs sem zavítal.

Mé oko zří ten dosah hrůzy strašné

a víla skrývá žalem líce krásné.

„Pojď, sleduj mne,“ ke mne tiše šepce

„bys vášní poznal svými zraky přece.“