Válka. (VII. Zráda a trest.)

Na návrší tam v kruhu důstojníků je sbor,

a všecko přísně hledí, jako ten černý bor.

V jich středu muž tam stojí, z hlavy mu řine krev

a z tmavých jeho očí mu sálá hrůzný hněv.

Ruce mu pouta derou, jež třímaly dřív zbraň,

a velitel naň zařve: „Zde lháti se nám chraň!“

On mlčí však a mlčí, jen hněvem plane zrak

a vůdce v zlobě krčí rameny, mluví pak:

„Tys zradil tvoje kníže, tys zradil svoji vlasť,

k nimž přísahá tě víže, v nichž tvá má býti slasť.

Tys zapomněl, žes vojín, jsi horší nežli pes

a proto, hoši, pryč s ním, a na nejbližší mez,

tam, co ta štíhlá jedle, a nechť třebas i smrk,

nechť bídák skončí hnedle, provaz buď jeho smrť!“

A za jásotu, hrozeb, jej vede běsný tlum,

a pohřební mu písní, je háje tichý šum.

A líc jeho se jasní a jasní se mu zrak

a místo vzdechu šepce poslední pozdrav pak:

„Buď zdráva, ženo drahá, můj platí slední vzdech

jen Tobě, mému hochu i bratřím zemí všech.

Já měl se vrahem státi, však zmařil jsem ten boj

a proto rád teď zemru, když pryč ten bídy zdroj.

Buď zdráva, ženo drahá dítě – i bratři vy,

a podejte si ruce pro život snaživý!“

A zahoukala sova a ztichl žoldců tlum,

a ženě pozdrav nese ten tichý lesa šum.