Válka. (VIII. Lidé, či šakalové?)

Noc tmavá – vítr sviští širým polem,

hrom burácí a z oblak jen se lije

na pole zkrvené, jež řada mrtvol kryje,

tam pušky, děla, koňů kupy, kolem.

Vítěz již po boji tam umdlen leží,

jen strážné ohně plají v dalné kraje –

jak štandár rudý, nad vojem když vlaje,

v němž za svobodu v boj jde každý svěží.

Všecko spí, ni jeden z okna zářný svit

se neukáže ani v temné dáli,

jak kdyby lidé živu být se báli,

vše jak skrylo by se v jistý ve úkryt.

Na poli tom, plném hrůzy – ticho – klid. –

Co to? – Zde vzdech! – A tamo bolné lkání. –

Což mrtví lehčí sobě v naříkání –

či živí snad zde ještě mohou být?

A nyní, když již půlnoc byla vzešla,

kraj oživí se temných postav sbory –

jsou andělů, či ďáblů jsou to chory,

jichž noha se sem v pohřebiště vznesla?

Jdou tiše, jen jich malá světla blýská –

a každé chvíle k mrtvole se sklání,

a v oku jich po citu ani zdání

jen nad kořistí duše jejich výská!

Zde ruku zdvihá – kterou zdobí zlato

a chladný ocel, prst od ruky dělí –

a prst se zlatem strká v brašnu smělý –

že živý byl ten mrtvý? – Nedbá na to!

Srdce v těle trne, slza chmuří zrak,

že může býti v světě bídném tvoru,

jenž loupí mrtvé v pochoutce a vzdoru. –

Jsou lidé to – či šelmy jsou to snad?