Válka. (X. Svatokrádež.)

Staneme dole. Kostelík bílý

uprostřed veského hřbitova stojí

a klidně dolů do vsi pohlíží,

kolem něho tlupy vojska se rojí.

Vejdeme dovnitř – já i má víla –

schváceni přežitým ohromným bolem,

na nás tam patří zeď jenom bílá,

zdobena svatými, jež visejí kolem.

Na zemi spolně vojáci sedí,

zde karty, tam kostky metány jsou –

znaveni tupě na sebe hledí,

bavíc’ se po boji ošklivou hrou.

Jeden z nich vstane, kříži se blíží

a se vtipem na rtech ručnici věsí,

druzí s jásotem k němu pohlíží

a meče s bodáky v brzku se směsí.

„Dost dlouho pokojně zde jsi visel,

co my jsme s nepřátel davy se rvali,

bez hnutí klidně – my zatím v poli

životy přinesli ve oběť králi.“

V duši pohled ten člověku hnusí.

To že jsou obhajci národa, vlasti,

kteří si posměch z člověka tropí,

který byl život svůj zasvětil strasti?

To že vojíni za lidu práva?

Nestvůry bez citu – bez lásky v těle

zhanobit člověka vážných činů

který za lidskost zemřel tak směle?

Nezřím boha v něm, vidím jen příklad,

za víru lidskosti, zmírat jak lze –

a pravé bratrství jak možno šířit

i když panská chátra ze všech stran řve.

Nu arciť, co možno od sluhů chtíti,

když nejsou lepší ti jejich páni,

národu hlásají k bližnímu lásku,

ve válce vraždit – toť čestnou zbraní.

A ti, kteří zovou se sluhy Krista,

pravíc’: „Bližního miluj jak sebe,“

ti v boji vražedném žehnají zbraně,

volajíc vojsku: „Toť rozkaz je z nebe!“

Bezpráví choutka když nad lidem chudým

vítězí – tu volám: „Páni, toť lež –

jako ti žoldnéři hanobí Krista –

tak i vy pášete svatokrádež.

Nemyslím na víru, žádného boha,

myslím zde na lidskost, na bratrství,

tak jak ti žoldáci blbými vtipy,

tak zase vy, páni, na křesťanství!“

Ó vílo má, veď mne ve šumné háje –

tam, kde můj přírody svatý je chrám –

budu tam přemýšlet o lidské zlobě,

budu tam přemýšlet, jak činit mám.

Díky však tobě, jež vedla’s mne světem,

činíc mi tak možným znát lidských zlob

a slib můj přijmi, že za lásku tvoji

budu ti vždy vděčným až v tmavý hrob.