VÁLKA

Jak strašidlo je. Na lafetě jede,

má žhavé oči, líce seschlé, bledé,

krev čerstvou na rtech, bluza roztrhaná

je krůpějemi krve pokapána,

nůž v jedné, pochodeň má v druhé ruce,

potřásá jimi zuřivě a prudce,

nad hlavou prapor krvavý jí duje,

zem duní, nebe v dým se zahaluje,

v dým probíjený bleskovitým nachem.

Vzduch páchne krví, spáleništěm, prachem.

A muži jdou – a nad nimi bdí strážce –

jak stádo zvířat kráčí ku porážce,

dle taktů hudby mlčící zem dupou

a v očích mají resignaci tupou.

Pak v průvodu jdou Smrt, Hlad, Bída, Hoře,

žen, dětí zástup, oděných jen spoře,

ty k nebesům pnou zarudlé své zraky

a boha hledají kdes nad oblaky.

Leč za nimi jde zástup rozjařený;

to bursiáni, povětrné ženy,

dodavatelé, čeho k vojně třeba,

zelenin, konserv, masa, mouky, chleba,

bomb, patron, pušek, děl a kulometů,

bot, plátna, léků, letadel i vznětů

nadšení, k zeměpánu odanosti,

apelů na součinost společnosti,

hrdinských veršů, hrozných nepříteli,

raportů o tom, jaký duch to skvělý

ovládá armádu i zemi vzadu,

ti řvou a přehlušují kanonádu –

pak ženy mdlé jdou společnosti vyší,

jichž nervy vzruší krev, hlad sexu stiší

styk s obnaženým mladým tělem v sálu –

ty ošetřovat běží do špitálů –

pak syni protekční a lovci řádů

jdou v kanceláře vésti pevnou vládu,

jdou odhodláni stíhat neústupně,

kdo vyhnout chce se vřavě bitvy zpupně –

a vše to hlučí, výská, řve a nyje,

do vlasteneckých hrudí sobě bije

a přehlušuje praskot kulometů,

děl hřmění, rámus avionů v letu,

hrčení pušek, hudbu pobádavou

a stoupá s dýmem k nebi nade hlavou,

až ozvěnou to opakuje dálka:

Jí sláva, sláva! Ať nám žije válka!

Ať žije! – Ne těch parasitů sice –

karabáč na ně! Dějin pomocnice.

Osudu dělník, chmurný, proklínaný.

Jsou záhady a otázky jsou dány,

jež nerozřeší žádná humanita,

a odstraní jen ocel války hbitá. –

Je hrozná, hnusná, když se zří jí v líce

a kudy prošla, nechce se jí více,

je příšernější než bouř dějin každá,

bezviných muka, milionů vražda,

popření Boha, paskvil humanity,

k bestii v lidstvu doklad znamenitý –

leč v řádech Věčnosti je složkou nutnou

a v dějinách vždy má svou nutnost smutnou,

neb Dějiny své operace mají.

Úd zanícený odříznouti dají,

když organismu jistou zhoubou škodí.

A jako všecko se jen v krvi rodí,

tak Doba mdlá, když v krvi dokonává,

syn její, nový Čas, jen z krve vstává.

A věci jsou, jež jenom válkou padnou,

což nelze sentimentalitou žádnou

zde nikdy zvrátit. Sudbou vyvolána

své dílo vykoná a proklínána

odejde tiše. Ale zas se vrátí,

až bude nutno něco roztínati

a nastane čas krvavé jí práce.

Ne, válka nedá odisputovat se.

Osudu dělník. Dokud lidstvo zde je,

chirurgem bude jeho epopeje.