VÁLKA.

Vichr zavyl řevem divých šelem,

nad zemí se rozlét’ křídlem dravce,

tiché lesy zvlnil v hukot moře,

oceán zas v řvoucí změnil horstvo,

z prachu země šedá mračna vznesl,

oblak plující strh’ s nebe na zem –

a nes’ úžas, zděšení a hrůzu

v tichá srdce lidská, v duše snící – –

jen ne v srdce pánů nad tisíci...

Válka vyjela to, vichru oře

zapřáhla si ve vůz ocelový,

pod nímž země do dálky se chvěje –

a teď jde to přes hory a doly

strašným letem, šíleným a divým,

kam ji volal kynem vůle svojí

člověk v plášti vzácném, šarlatovém...

Země duní jako nebe v bouři,

miliony lidských duší v bázni

hledí vzhůru v divokou tvář Války,

v oči, dravou vášní rozšířené –

miliony s dechem utajeným

poslouchají hrozné povelení

retů Války, chtivě rozevřených:

„Vražděte se, lačním lidské krve!...“

A již rostou čety zdravých mužů,

stejným, pestrým krojem přioděných,

v přímé řady, v houfce šikují se,

zraky upínají na své vůdce,

ozdobené vzácným leskem zlata,

obdařené mocí povel dáti

k lidí vraždění a zabíjení.

Přišel člověk v plášti purpurovém,

jehož kynem Válka přihnala se,

vyrvala ty muže z lůna rodin,

vzala matkám syny, dětem otce,

dívkám předměty jich mladé touhy,

polím rolníka, jenž osíval je,

kladivu pěst vzala dělníkovu,

snílka knihám, lidstvu myslitele –

přišel člověk v plášti purpurovém,

k promluvení otevřel svá ústa:

„Děti moje, vlast je v nebezpečí,

nepřátelé chystají se k seči.

Ve vás důvěru mám, bít se jděte,

životů svých pro vlast nešetřete,

statně zabíjejte ke své chvále,

na obranu vlasti své a krále.“

Kněz pak přišel, který včera kázal

o lásce, jež vše má objímati,

o lásce, jež vše má odpouštěti,

o království božím na té zemi,

zbudovaném na zákoně Páně,

na zákoně novém, nekrvavém,

který ze všech lidí činí bratry –

Pána prosil, zástupům jenž kázal,

nepřátele učil milovati:

aby požehnání své dal zbraním,

jež se lesknou v rukou nevolníků,

by své pomoci jim neodepřel

při vraždění neznámých jim lidí,

bratří, synů, manželů i otců,

myslitelů, snílků, pracovníků,

jiné moci smutných nevolníků...

Bubny zavířily, pištci hráli,

vojsko provolalo: sláva králi! –

a již Válka v pochod povelela.

Dupot stejnokroku hluše duněl,

pod kopyty koňů zněla země,

pod děl tíhou temně rozhřměla se...

řinkot šavlí, vůdců povelení –

vše se řítí za pokynem Války,

uchváceno vichru strašným letem...

Na vůz války Smrt usedla bledá,

smutně zřela v řady nevolníků,

jimž měla být nelítostným katem –

sama nyní Války nevolnice...

A kde průvod v kouři prachu mizí,

za armádou, vstříc letící kulím,

bodákům a šrapnelům a pumám –

Humanita na voze se veze

se znamením krvavého kříže...