Valkyra.

Jen mořskou děleni zátokou

kdys vládli na severu

král Bell a Hell, ten syna měl

a onen měl zas dceru.

A Hell psal dopis Bellovi:

„Jsem stár a smutno je mi,

jsem churavý a uschlý štěp,

jenž sklání se juž k zemi.

Mám syna, statný jest jak dub,

máš dceru, bledou růži,

líp v hrobě se ti bude spát,

když přitulí se k muži.

Své říše spojme, srdce jich

když klesnou do objetí,

a mlhou kam lze dohlédnout,

ať vládnou naše děti!“

A Bell dal Hellu odpověď:

„Jsem stár – však doma, brachu,

chci sám být vlastním vladařem,

sám v koruně a nachu.

A kdo chce získat dceru mou,

severní bledou růži,

ten o ni se mnou ať zápasí,

štít o štít, muž proti muži.“

To psaní Hell čet synovi:

ten v divé vypuk’ smíchy:

„Nech, otče, toho blázna sám

vyléčím z dětské pýchy.

O dceru jeho nestojím,

to děcko rozmazlené,

mne jinam v lásky náručí

má divá touha žene.

Já, otče, miluju Valkyru

jezdící na černém koni,

která se s vichry o závod

nad hvozdy v mračnech honí.

Která na skále nad mořem

z vlasů si vybírá řasy

a hřebenem češe z jantaru

své dlouhé, ohnivé vlasy.

Tu miluju, s ní každou noc

když bez hvězd moře se chmouří,

spím v sluji; v jakých objetích

nám srdce vrou a se bouří!

Teď meč a štít a na koně!

Jdu ztrestat starého blázna;

štít o štít, proti muži muž,

to má též odpověď rázná!“

Roh zazněl, most juž dolů slít’

na hradě krále Bella,

král v zbroji stál tam, ve větru

šedá mu kadeř se chvěla.

Na dcery svojí ženicha

tam čekal s mečem v pěsti,

a moře bilo do břehu,

lkal racek smutné zvěsti.

Roh zazněl zas a Hella syn

se žene proti králi:

„Ne pro tvou cukrovou princeznu

ten žert jdu zkusit malý;

leč zkrotit směšnou pýchu tvou,

štít o štít, muž proti muži;

ta rána – tvojí hrdosti,

a ta – tvé bledé růži.“

Štít zaduněl, Bell k zemi kles’,

tvář jeho smrtí bledá;

v tom v mraku zazněl divoký křik:

„Zabil’s mi otce, ó běda!“

Jak hlavu zved’ syn Hella, zhled’

svou milku, letěla mračny;

„Zabil’s mi otce, klet budiž, klet,

buď klet, ó havrane lačný!“

A chytla jej a v divý rej

ho strhla na koně k sobě,

a jeli, bouř jim v zápětí,

nad moře dunící v zlobě.

Na hradu svého cimbuří

v myšlenkách seděl Hell starý,

číš vína před ním netknuta,

žal v srdce mu zatínal spáry.

Sen jediný jeho života

teď zmařen hrdostí Bella,

syn jeho miluje Valkyru...

a jeho hlava se tměla.

V tom divá zavála vichřice,

kraj mračen až k zemi sahá

a z něho výkřik zní divoký:

„Zde svého syna máš, vraha!“

A ruka z mračen hodila

mrtvolu ku nohoum krále,

a větrem smích zněl šílený

a mračna se choulela dále.