VALKYRY.

Byly duby tisíc roků živy,

tisíc strašně mlčenlivých let,

neboť nelze na šum zádumčivý

nikdy jako na zpěv pohlížet.

Více jako ha bolestné chvění,

vyplynulé z věčně tichých těl,

které člověk, kleslý v přemýšlení,

více tušit, než by vidět měl.

Byly duby po tu dobu němy,

stálo šero mezi kolosy,

nechvěla se půda kročejemi,

nevzal vítr slova kohosi.

Nevyšel tu šelest daňka z křoví,

pohled mloka, výkřik lesních sov,

nelze mír ten zobraziti slovy,

velký úžas vždy je beze slov.

Nevstoupilo slunce v žádné chvíli

jako chudý, zkrvácelý svit,

tisíc roků duby samy žily,

jak se dalo bez úlevy žít.

Nezářil tu pohled hada žlutý,

trysknuv dvěma šípy lačnými,

nebyly tu hloubky proniknuty

nižádnými světa parfumy.

Nečeřil se povrch tůně skelný

živoucími na dně ševely,

zdálo se, že dosah zbádatelný

pro zrak ani pro sluch neměly.

Ničeho, v čem proměna se zračí,

neuzřela duše zmučená,

tupě jako magnetičtí spáči

rozkládaly duby ramena.

Závratně se pnula hrubá těla

bičujíce sporé představy,

aby duše nikdy nezvěděla,

kde se jejich výše zastaví.

Klamána tu rozměrnost je všední,

rozkvetly jsou pojmy bez míry...

od severu táhly ku poledni

tímto hvozdem někdy valkyry...