VÁM, KTEŘÍ JSTE NÁM LHALI...

Kdys v cestu vyšli jsme a srdce v dlaních nesli.

(Jak starý prorok chléb, tak lámat jsme je chtěli.)

Na špatné cestě tisíckrát jsme do výmolů klesli

a znovu vstali, – k těm, jimž lásky snad je třeba, spěli.

A mnoho jsme vás na své pouti potkávali.

Na vozech jeli jste a nepoznali cesty trýzně.

Jak stalo se, že před zrakem jste naším vyrůstali,

a my že dožebrávali se vaší přízně?

Své štěstí, smavé, krásné, nahé děcko

na forum vaše pustili jsme v neprozřetelnosti své.

My rádi měli vás, – Ó naivní! – tak zvěděli jste všecko:

i úsměv na tváři, i touhy v nitru ukryté!

Na foru svém jste štěstí naše blátem poházeli

a v šeři ulic pobudou je zvali záludným.

Že nahostí jen jeho skvělou jsme je přioděli,

vy sprostým viděli jste je a necudným.

Za náhodné a podvědomé vaše úsměvy

jsme horkou krví srdce zaplatili.

Na osudné a k základům až niter jdoucí záchvěvy

vší naší oddanosti, krásy, lidské naší síly

nás odbyl leckdo zběžným ruky stiskem

a hlavy úklonem tak z nutné zdvořilosti.

A když jsme vystavěli skalný základ tímto chudým ziskem,

nehybný základ zdánlivé své lhostejnosti,

a zdroj svých citů navždy přede všemi uzavřeli,

ve vašem středu, vašem hluku, proti vaší vůli vlastní

když se svým tichem nedotčeným přec jsme osaměli,

a když jste zřeli, po všech bolestech svých že i tím jsme šťastni,

pak žádná zbraň, již náhodou jste kolem sebe zvedli,

dost špatnou nebyla vám, nebyla dost nízkou,

– ba právě lepší tím, čím nižší jen, – byste ji vedli

v klid duše bláhové, jež toužila a mnila být vám blízkou.

Dnes boj ten nerovný už dobojován zpola.

My ustoupli za hradbu svojí netečnosti.

A jen vy myslíte, že hradba naše neodolá,

že sotva starých tužeb snadno tak se nitro naše zhostí.

Dnes vidíme to, jak se ohlížíte,

zda za vámi kdes klopýtáme cestou vaší.

A jenom porážkou že naší ústup náš si vysvětlíte,

smích vítězný už v koutcích vašich retů raší.

Hle, přes to, že nám sotva uvěříte,

my přiznáme se: jsme vám vděčni neskonale,

vždyť každou ranou svou jen nitro více zocelíte

a ran kovový ozev zvučí námi jen ku vaší chvále.

Váš úsměv falešný nás v nitra vaše hledět učí,

my bez něj dále na trh nosili by svoje nitra,

a dnes-li ještě tvrdé slovo vaše trpce zmučí,

my sta jich klidně vyslechneme zítra.

Dnes na ty mlčky hledíme, kdož cestou touž jdou kolem

a od výmolů, strží vzhůru znají zvedat oči,

byť v krev se zraní bosá noha na útesu holém,

a šat jim serve roští, jež se plazí po úbočí.

Jdou mlčky, jako my, a nás jim třeba není,

tak sami jako my, jdou tvrdou cestou nocí jako ve dne.

A únavou-li vratké tělo klesne na kamení,

jich vlastní ruka krvavá je k další pouti zvedne.

A jako oni, my to také pevně víme,

až dojdem v konec tvrdé, pusté cesty na planinu,

že temena hor hrdých, krásných pozdravíme,

a modré vody, tiše snící v jejich klínu.

Pták Pravdy krásný na těch horách péra svoje trousí,

jak bílý motýl poletují nad vodami.

A poutníci až unavení v horách ptáka Pravdy odpočnou si,

my bez vás tam, my, hrdí mrtví, v slunce jeho hledět budem sami.