VÁM PYŠNÍ...!

Vám, duše sbratřené, ať kterýmikoli hoříte léty,

ať kterákoli matka počala kdekoli život Váš řídký

a slavný, jak bozi jej mívali, však stlaný jen hořkými květy,

Vám, Pyšní, na oltář házím svých krvavých květů kytky. –

Té sladké, sžíravé vášně, jež obrací světy

a palčivým dechem sžehá na popel úrodný zbytky

dodělávajících věků a stařeckých bohů chrám kletý,

zákonů, konvencí pouta a zpráchnivělých blan svitky...!

Z života lepšího nesem ji na svět... Však nestihnem nikdy dost rychle,

ta staletí, která Čas nezrodil ještě, ty věky v Budoucnu stichlé,

ty etappy, pro něž jsme stvořeni, a vlasti, jejichž jsme syny. –

Ubohou dobou a lidstvem sešlým, v pěstích plamenné meče

po vysokých duhách spějeme, co v bahnech pod námi vleče

vyssátý dav svou prokletou práci a buržoa život svůj líný.