Vám, rozmarná, cos psát mne sonet nutí,

Vám, rozmarná, cos psát mne sonet nutí,

ne o lásce a touze bodající,

však o smutku, o noci jásající,

pak o harfě, jež lkala bez dotknutí.

Snad mohl bych Vám jiného cos říci,

své vášně rudé podrobit se hnutí, –

já nesmím však, – chci jíti bez dojmutí

tím světem bledých, pudrovaných lící.

Výš nad světy a nad oblaka, – k nebi, –

tam dole do rakve nám vráží hřeby,

já zřím, jak dělníkům pot kane s čela;

mlč, Sireno, jež jsi mne spoutat chtěla, –

zde ve výši je Smrt tak krásná, skvělá,

to na zemi jen po lidsku se šklebí.