VAN ČASU.

Znáš ducha větru? Odněkud on vpadá

s drah vzdušné prostory nám v luh i lada

i krouží, jak by povětrný had

kol šíje ovíjel i rdousil zemi;

pak mžiknutím se ztrácí, – k výším snad,

kde křídlem vráží v nesmírnosti lemy;

snad ustal? Ne on věčně v nový chvat

kams víří v dál a tříská perutěmi.

Znáš času ducha? Vítr jest to z dáli,

jenž letí závratný a neustálý;

tu snímá závoj s krásných nebe hvězd,

tu čelem tluče v zem, již prachem chmuří;

jak vějíř houpá květnou ratolesť,

zas hloubá v moře propastech, jež zuří,

zas tichne, spí snad, – divíš se, kde jest?

v tom zařve znova vzteklosť jeho tuří.

Čas, vichr vichrů, despot jest to divý,

vždy ukrutný, – však někdy spravedlivý!

Tu soptě pomstou, volá soudný den

a shání chmury, strašné svými blesky;

tu všecky květy jara sdírá v plen,

tu proudy mrazí dechem v ledné desky;

tu kvílí – želených jak hříchů sten,

tu šepce čarný nápěv ponebeský.

Kde vítr času záhadné má zřídlo?

Kol věčnosti se motá jeho křídlo,

jak pozemská zde plachta třesavá,

s níž rejdí okruh víru nebezpečný;

však nikdy křídlo času nezavá

v tu prohlubeň, v taj onen nekonečný;

čas míjí, hyne, – chvilka prchavá;

nic nemře rychleji, – a přec je věčný.

Čas křídlem v rodících se sluncí kraje

a v starce vlas, jenž bělá, druhým vlaje;

tam v popel světů dmychá žití dech,

tu šíří požár v zničující zlobě;

tu paběrkuje z pole slámy věch

a věnec bláznův z něho svíjí sobě;

tu snáší hudbu sfér, – tu vzdýmá měch

a k pitvornému tanci piští době.

Dnes času van dme k nebi prapor skvělý –

a zítra dolů v kal jím zachumelí;

dnes láme duby, žene loďstva v let –

a zítra v bahně ani třtinou nehne;

tu výzev moru vleče v dusno běd,

ta v mlhy shnilé zdravým rázem šlehne;

štve, převrací tak starý líný svět;

sám někdy mdlí, však nikdy neulehne.

A vždy mně jest, když slouchám větru hlasu,

že tepá mohutná v něm peruť času,

i vzývám chvíli, kdy se odváží

sklát machem hněvným stožár křivdy charé,

věž násilí, jež letu překáží,

lží baldachýn a výsad křeslo staré;

kdy řetěz běd jak mečem zpřeráží

a rozsije nám volnosť v lány jaré!

Ta chvíle přijde, – přišla nastokráte!

Vždyť zřím ty cesty, listím pozaváté,

jež vedly v chrám, kde božstvem svoboda

a spravedlnosť hlasem jejím byla!

Ty cesty hybná času pohoda

zas očistí, byť zátopa je kryla.

Ó kéž by kroku mého národa

též jeho cestu zniklou odhalila!

Duj, vichre času! Jak tvé bouřné vání

i nejpyšnějších stromů hlavy sklání,

tak vše, co žije, roste, v čem je ruch,

tvým dotknutím se uchváceno chvěje;

tvým rozmarům se vzdává země duch,

a po tvé vůli s nebes obličeje

chmur padá smutek, a sám bouře bůh,

když tvá to libosť, jásavě se směje.

Ó bouře krásná! dobo krasší! zaduj

z niv naděje a teskná srdce zraduj

svým poselstvím! Změň chmurný osud náš;

vždyť není kletby, jíž bys neodvála!

Los není skalou, kol níž marně vláš;

a zdivočíš-li strašně z nenadála,

jen jedno najdeš, čeho nezdoláš:

toť právo naše, jež tu ční co skála.

To právo, skála vrostlá v ledví země,

ční nepohnuto ve tvých běsů sněmě,

a bude čnít, byť sterý času proud

kol valil pěny vln i mraky černé,

byť trhal vírem vzhůru na svůj soud

prach našich hříchů, jehličí jich perné

nám v oči hnal – i křivých přísad troud

i všecko býlí, smetí malicherné.

Duj, čase, bičuj své i naše viny!

Zvrať vše, co chabé; vypuď z domoviny

nám šašky ničemné, již do duší

nám umělkují cizí mam i trety!

Duj, vyčisť rázně české ovzduší,

ať jasno kol té skály, naší mety:

toť pravá velebnosť! Jí neskruší,

ni všemohoucí čas, jenž hraje světy.