VAN OSTADE.

V zamrzlém sněhu u řeky spí chatka,

krov, štít a stěny jako jedna vráska,

v šindelích vítr šelestí a praská,

sad, luh i pláň kol stříbří jinovatka.

Zář v oknech, do půl přivřena jsou vrátka,

tam jistě radost vešla dnes a láska –

při krbu stará povídá se zkazka,

čas letí, večer jedna chvíle krátká!

Leč vítr znovu mrazným zavál dechem,

na stezku k dáli sypal vločky sněhu,

zkad pozdní chodec navracel se spěchem.

Nad řekou v sítí čejky nářek plakal,

mih závoj táhl po mlčícím břehu,

za sebou do snů moji duši lákal.