VANA SPES.

„Tak jen mi ruku podej! – Za večera

jest milo pod lípami seděti,

jich vůně dýše z červnového šera,

svět snů spí v každém poupěti;

pojď, vzpomínek tam sladká klíčí sféra,

a my je umíme již z paměti!“

Tak řek’ jsem, a vím, že mluvím k stínu,

jen k fantomu svých smyslů vznícených,

že lákám obraz tvůj jen na vteřinu,

jak stíny Hellen u bran Stygických.

Kde jsi?... Kde meškáš? – Z dálky klepot mlýnu

a olší šum zní v snění mé jak smích.

To dobře vím, a přece mně jest milo,

se nechat klamem dále opřádat;

má holubice, královno a vílo,

a všeho cíle, co lze míti rád!

Hleď, samé zlato s lip se na mne slilo,

jak na tebe bych neměl vzpomínat!

Ó naděje má, třeba marná, ave!

Co může více smrtelník tu chtít?

Zda rozpozná, co ryzí tu a pravé?

Věř, Rozum spíš se mate nežli Cit.

Zas Naděj láká, zda-li marně? V tmavé

tak houšti plotu světlošky zřím třpyt.

A ten mne sílí, vede, ten mne těší,

o této chvíli ztracené že víš;

tak spory let zlých jediný mžik řeší

a v posled hořkostí všech sládne číš.

Ó, voňte, lípy!... V snů mých přízi věší

se muška písně – čas, bych zmlknul již...