VANDA.

„Jaká zpráva mi od děvy mé?

Ještě v duši hrdost krutou kojí?

Zdaž mi srdce naklonila své,

Nebli touze mé na odpor stojí?“

Ratibor tak kníže, láskou jat,

Dvořanů se vracujících tázal,

Jimžto s dary na milenčin hrad

Prv byl jeti ku Krakovu kázal.

„Pane! dí mu, co jitřeny zář,

Když lesk růžný na lilie leje,

Takto kněžny ušlechtilá tvář

Anjelskými vnadami se skvěje;

Jako stříbrotok jí plyne řeč,

Duše však hrdostí zpupně kyne,

Její zrak oheň jest, slovo meč,

Jenžto se jí z ust milostných line.“

„Žádné, řekla jest nám, lásky slib

Lstnému nemůž mne zasnoubit muži,

Chráníť mne před Milkem toul a šíp,

Jako trní bodavé svou růži;

Ať ukrotí své milosti sen.

To poselství svému neste pánu –

Tenkrát Vanda podrobí se jen,

Až on Krakova dobude bránu.“

Kníže trne tu, a strašný hněv

Děsně svírá mohutné mu oudy,

Zpěněnou ku srdci žene krev,

Jako zdroje rozvodněné proudy.

„Svůj si nyní vykotlila rov!“

Zvolá kníže u náramného bolu,

„Ať mne tento dřív nekryje krov,

Má než bude, aneb zhyne spolu!

Bouře lesní když potírá klest,

Májové též kvítky s větví shodí:

Tak má jednou ozbrojená pěst

V panenské ať krvi se vybrodí;

Hladný jestřáb vždyť na lovu svém

I slavíka častokrát uchvátí,

Myška s spícím pohrávajíc lvem

Bídně zchází, když dravce rozkatí!“

Tak zůřil kníže přes celý den;

Nemoha tu déle snésti hanu,

S hradu kvapně branou třeští ven,

Hluky za ním ozbrojených manů;

Dne třetího ledva že se bor

Zorním líbě přiodíval leskem,

Válečný se, aj, tu blíží zbor

Smrtonosným ku Krakovu třeskem.

Údolím se již rozlíhá hluk,

Dennice se v ryzí třpytí zbrani,

Strašlivý se tamto klade pluk,

Kde se řeka lesinami hraní.

Těsný z města též se valí mrak:

A hle kněžna, co bohyně války,

Chvátá, knížecí zočivši znak,

Blíže na vraníku hrdém z dálky.

Jakby nesly kněžnu perutě,

Tak si pod ní hřebec hovil v skoku,

Přilbu krylo peří z labutě,

Štíhlý se jí meč jiskřil po boku;

Na plecech se zlatolesklý toul

Houpal mezi rozvinutou kšticí;

Líbal vějíř, jak ve větru ploul,

Roucho nad květ jabloně se skvící.

„Nuže, zvolá, spěj! ať tento šíp,

An se na svou kořisť v toulci chvěje,

Sňatku mého, mé milosti slib

Ve tvé klamuplné srdce vreje;

Věz, že řeka dřív se v ohni zdme,

Krakov hrad svůj rozebije v moři,

Oštěp ten zakvete v ruce mé,

Nežli láska v srdci mém zahoří!“

Tu obrátí kníže lásku v hněv,

A kůň v strany švižné bodna prudce,

Pokudž se mu ještě kvasí krev,

Ku nevídané se beře půtce;

Zahlédna však vábné krásy blesk,

Ana v oceli se skvěje těsné,

Prvotní jej opanuje stesk,

Láskou jatý kněžně k nohoum klesne.

Ač jí prsa rozněcuje cit,

Ač milostí srdce plane vroucí,

Duch přec, v studeném brnění skryt,

Boly jeho zavrhuje žhoucí.

„Chop se meče, dí, neb marná řeč!

Nade dívkou vítězství ti snadné!“

Tu svůj tasí kníže věrný meč –

Naň se strašně vrhna, mrtev padne.

A když kyprou zem krev zavlaží,

Kněžna uvrhne se skokem s oře;

Cizí posud cit ji oblaží,

A ve srdci zplane lásky hoře;

Jak se v ouskalí hornatém led

Vlažnem větru jarního rozlívá,

Takž i mroucího knížete hled

Panně v srdce kamenné se vrývá.

Jizlivý umdlévá kněžny hněv,

Když v náručí bolně jí umírá,

Proudící mu zadržuje krev,

A se čela chladný pot utírá;

Kadeří, jenž sprostila se pout,

Oči skrývá u náramného tesku,

Slzy, jichžto prv neznala, proud

Po lících si volnou ryje stezku.

Tak dlí v bolném srdce pohnutí,

Jasný šarlat rtů se v bledost mění,

Poslední mroucího vzdechnutí

Do se ssaje v tklivém políbení;

A když truchlící panošů zbor

Tiše nazpět s pánem se ubírá,

Jichžto nářek, srážen ode hor,

Zponenáhla v dálečí umírá:

Chopí kněžnu černá zoufalost,

Ana v smutném zmatku oře žene,

Vysoko kde starověký most

Boky své přes divou řeku klene;

Mutně dole šepcí bubliny,

Vichr oupí, a ve děsném skoku

Vrhši se ve jícen hlubiny,

V pěnícím své boly pohřbí toku. –