Vanda.

Dozněly zpěvu sladké melodie,

potleskem hřmícím divadlo se plní;

té bouři ustoupila harmonie:

Thalie chrámem kolem lid se vlní,

nadšených posluchačů četné davy

své s loží kloní, s galerií hlavy

co temný, nad jevištěm dlící mrak,

z nějž vonný dešť ji obletuje kvítí;

ba mnohý plá i jasným ohněm zrak,

jenž více než-li nadšením se svítí.

A opět vzhůru letí opona

a lidé zas potleskem ani syti;

křik, lomoz nechce ustat dokona,

kdy v dík mu platí zrak i poklona –

však ona co – co Vanda asi cítí?

Překrásný jarní večer již se skláněl

a nade šírou, čarokrásnou zemí

jak nové žití větřík se proháněl

a vůni sel i dýchal zvuky těmi,

jež jako tajuplná mluva země,

jak šelestení lásky šepce jemně. –

Růžové tvoří slunka zásvit lemy

tam v západě, kde v modro přechází

tak bledě jasné, čisté, průsvitné,

jak předtucha kdy duší zasvitne,

že v říše lásky cos nás provází.

Jak krásná byla! Klenby azurové

by lepost před tím kouzlem ustoupila,

co ve výrazu jejích očí žije:

z nich netušené tajemství se lije,

z nich sama duše vše své krásy sílá.

Rty v rozpuku jak růže purpurové,

jak červánky na nebi večerním:

dvé družných vlnek, větřík když je líbá

za červánků na břehu jezerním.

Jak krásná byla! Tvář tak čarná, libá!

Ach zdála se jen proto utvořena,

by lásku v srdcích lidských rozsévala,

by nad ubohým slze prolévala,

by tam klečela v nebi, pokořena,

v cherubů sboru, prosíc za hříšníky!

však oko, oko, co se tomu rovná –

ta jemná oka zář – jest nevýslovná!

Kdo zasmutil však, Vando, tvoje líce?

Jaký tvou něžnou duši tísní žal?

Čarovná dívko, proč nezáří více

tvůj zrak, jak druhdy diváky kdy jal,

k obdivu pohnul tolikeré zraky?

rci – ké tvou duši zastínily mraky,

tak nevinnou, tak mladou, tak ach krásnou?

proč čelo tvé to mramorové, svěží

zastírá bol; proč oponou tou řasnou,

kde pokladové vděků skryty leží,

proč s pod jemných těch víček slzy kanou?

či snes’ by svět tě zřít tak zadumanou,

tak smutnou, krásná dívko, nač ty slze?

Leč ona stále hlavu kloní stinnou

a zraky, druhdy jasné – jak ve mlze

jsou – bledé hvězdy za šedého jitra,

a stále z ňader vzdechy vzchází – hynou

jak bublinky z bouřného moře nitra.

„Proč strašný ten jsem učinila slib?

Ach pozdě bude v žití pykat chyb!

Však triumfy minulých právě dnů?

a genia – či utlumit smím vzlet?

a odříci se slávy, skvělých snů,

co z mnohých na mne usmívá se let?!

A vše je v lesku, slávě – všechny strávím

a vše stojí jen jednu – jednu chvíli –

však pokoření, hanba! – cti se zbavím –

O hodinou jen jednou – dojdu k cíli!

Či bohyni se nemám umění,

jejíž jsem kněžkou, obětovat celá?

I čest? – nač váhat v lichém domnění

mnohé již stejné vedlo mínění

a kynula jim slávy dráha skvělá,

pokryta láskou, zlatem, vavříny –

a mně ty cesty navždy zavříny? –

jen pro čest – čest – lidského zlátko čela?“

A opět v bolné city zadumána! –

Tu v duše její hloubí vynořila

ona se strašná chvíle – ona hana,

kdy moc ji bohatcova pokořila –

kdy před tyranem tím se v bídě třásla,

kdy tvrdé jeho srdce s potěšením

cítilo rozkoš nade jejím chvěním

a mysl – jejích na vnadách se pásla –

a panenská se hrdost v duši zrývá

a pevné v ní se budí předsevzetí

a síla zas dřív zmdlelou duší letí:

„Jen pomsta, pomsta pro bídníka zbývá!

jak uražená ženská ctnost ji mívá. –

A zlato, zlato – bože na výsosti!

či násilí dopustíš bídníkovu,

by oddala se dívka do milosti

a duše ctnost podlehla kovu, kovu?“ –

Tu na východním nebi bledé plání

co budící se rána lesklá zoře

polilo svitem luny hvězdné moře,

a vzduchem jemné pozachvělo vání

a větřík, na Dunaji vlnky tvoře

zašeptal v písni tiché jako hoře –

o zašlé mladosti tajemné lkání. –

A šepot vlnek tiše chvěl se z řeky

jak jemná hudba v ucho dívčiny,

jak vábil by v ty temné tišiny,

kde konec hoře – na všechny již věky.

I sklonila zrak v řeky hladinu,

již lehký větřík v laškování čeřil,

kde vzešlé luny svit se stříbrem šeřil,

a návalem jak citů přemožena –

zapěla Vanda v noční tišinu

píseň, jež zvuky hudby provázena.

Kým byla řeč ta sladká postižena,

jež hudbou v duši city nejsvětější

v nás probouzí, – zrazujíc nejskrytější

v ní přání ukrytá – a v slova nezhalená?

Tu, v nepostižitelné, hloubné tůně

se noří duše – matných do propastí,

kde lidský duch, v té říši hrdě trůně,

jest vznešen nad bol, nad pozemské strasti,

jest v onom citů božském rozkochání,

kde zmírá vše, – utichá každé přání,

však duše sama, touhou téměř mroucí,

takořka zosobněna v hudbu onu

tu kráčí v propasť k věčnému jak skonu –

Tu opět touhou v hloubí ňader vroucí

jest nešena v ty přetajemné kraje,

kde upomínka dávná srdcem hraje,

kde září světlo věčně nehynoucí.

Tu opět v bouř, a hromu rachocení

co vichru šum kol duše poletuje

a v přetajemném – bolném osvícení

se v lidstva spásu s mukou obětuje

a pouta vše té lidské bídy drtí,

umírá pro svobodu sladkou smrtí

však – vítěz – v smrti – nad tyranem jásá.

A opět v luzné přejde melodie

co tichá, nevýslovná lásky báje,

jež ohromnými křídly lidstvo kryje

budujíc v srdcích člověčenstva ráje.

Tu zazní výkřik, výkřik zoufalosti!

jako kdy duše v strašných mukách zmírá

a kletba mroucí ústa křečí svírá. –

A teď – jak v pláč ztracenou nad mladostí

se mění zas litujíc toho žití,

jež neuprosná na vždy hubí moc.

Ach v květu mládí – bože! odtud jíti –

Pak temně zazní: s bohem, dobrou noc!

Však ještě jednou se povznáší výše

jak duše pevná, odhodlaná k činu,

jež mužně snáší muka za nevinu,

poslední ozvěna – a zmírá tiše. –

Podivně bylo dívce osamělé,

v tom srdci bol se s mírem teď již střídal.

Trvala dlouhém, trapném u zápase –

teď úmysl však pevný zrát v ní zdá se

a klid na bledém usedá si čele. –

Jak mnohý boj, jejž nikdo neuhlídal,

jen onen snad, jenž v srdce lidstva vidí,

již probojován v lidském svědomí!

Ohromné bojiště je srdce lidí

a málo kdo má o tom vědomí,

co mnohdy v malém tom se světě děje.

Jak mnohé vítězství tu dosaženo,

jež v historii není obsaženo –

slavnější těch, o kterých básník pěje,

kde tisíce životů poraženo! –

Noc postoupala rychle víc a víc,

však s Vandou se podivná stala změna;

tou hudbou byla jako posilněna

a pevně hledí budoucnosti vstříc.

Tu na dvéře se ozve klepání –

Nemohla pochybnosti ani mít –

Ta hodina – to Armin musel být –

a nepokojné všech žil tepání,

ač myslela, že připravena jest,

se ubohé tu dívky zmocnilo.

To klepání, ten o kliku již chřest –

tak odsouzenci ortele zní zvěst –

tak umíráčkem když mu zvonilo

k hodince poslední omračně v sluch,

neb do poslední doufal ještě chvíle.

Nadějí spásy klamnou jeho duch

se kojil – k smrti potupné již píle.

Tu v duši dívky vytanulo heslo,

jež posilujíc prsa hrdost vzneslo:

„Bol za zlato – bol věčný měj on za ně!“

A „dále“ zvolá Vanda odhodlaně.

A byl to on, kol jeho rtů pohrával

odporný úsměv, jenž však chtěl být sladký,

důvěrně dívce dobrý večer dával

a poklonil se jako dvořan hladký.

A dívka jemu pokynula němě,

by místo vzal – i sed’ a pravil jemně:

„Vy víte krásné, přespanilé dítě, –“

„„Vím,““ přetrhne mu řeč tu ona pevně.

„Proč pravě nyní přicházím – vy víte,“

započal opět – k cíli míře zjevně –

„„Jste arcinepřítel jak lidí,

jenž neuprosný, povždy neodbytný,

jak na minutu smlouvy konec vidí,

již duši béře v jícen nenasytný.““

Tak s úsměvem mu trpkým pravila.

„Ach v tom jsem povždy vyhledával čest,

to každého poctivce zákon jest.

A šlechtic – měšťan – v slibu nebuď lest.

A velmi byste jistě chybila,

překrásná Vando, kdybyste snad hněvem

mou péči, starost chtěla odměnit,

již vždy jsem o vás jevil, vaším zjevem

jsa jat. Minulost nelze proměnit

a jistě toho ani nežádáte:

Čím byla byste bez mne bývala,

zda vše, co máte, ode mne nemáte?

Budoucnost pro vás bídu skrývala,

by já se vás byl záhy neujal;

mne trpký pojal v hloubi duše žal,

kdy shledl vás jsem, ana ku lepšímu

jsouc určena, jste opuštěna byla.

Genia zář se vašem v duchu kryla,

zda bez mne světu by se objevila?

Nuž poctivě slib daný splnivšímu

i vy svůj splňte závazek.“ – Tak děl. –

Však strašný pocit nitrem dívky chvěl.

Co platno bohatství, co sláva, krása,

kdy čest je v sázce? – Draze vykoupena!

Ach před sebou – vždy bude zahanbena

a nikde – nikde nesvítá jí spása. –

Tu zarmoucenou hloubí duše její

myšlenka spásy přec se pozachvěla.

I povstala – bolem se prsa chvějí

a sněhobílé roucho, co se bělá

od šíje, nad sníh ještě bělejší,

po postavě té bledé v řasách spělo. –

Nebyla nikdy – nikdy krásnější. –

Ze růží vínek skvoucí vroubil čelo,

dar z posledních triumfů spanilý,

a kolem kadeře se vlnily

tak volně, vnadně, jak by krásné lemy

krásnější ještě obraz vroubily.

Leč nad krásami vynikaly těmi

ty její oči – kouzla krásné duše

tu pojila výrazu v nevýslovném

jak věčného se žití sladké v tuše

k pohledu vznešenosti bohurovné.

A oči ty – jindy tak volné, hrdé,

teď v němé – tiché prosbě na něm tkvějí,

jak obměkčit by chtěly srdce tvrdé.

A nevinnost, jež měla by mít hrozbu,

jen ji pro toho – tak kdo vysmál se jí:

ta povržena – tichou má jen prosbu –

a v prosbě té – již naděj’ poslední.

I stála před ním jak ten cherub s výše

a její hlas zazníval měkce – tiše:

„Vy pán jste mocný, každé vaše přání,

každinkou žádost vaše zlato skojí

o jedné však nemáte slasti zdání:

tom citu, jenž vám blahem hruď napojí,

čin šlechetný kdy v sebezapírání

pro blaho duše jiné vykonáte.

O probuďte v svých prsou taký cit,

on víc vám podá slastí tisíckráte

než rozkoše pozemské rychlý kmit,

dobuďte blaha sobě takového:

O dejte slova zpět mi vám daného

a v modlitbách chci zpomínati vděčně

a povždy vás – co – dobrodince svého,

vám žehnati chci za to věčně, věčně –

O dobuďte si takového blaha!“

„„Výborně přednešeno, moje drahá,

Vám prorokuji dráhu slavnou, skvělou.

Však – ostýchavost pryč – jen buďte smělou

a všechny své soupeře překonáte,

jak výborně vy přednášeti znáte.““

„Ach žádné tedy, žádné slitování!“

dí ona, slední tratíc naději. –

„„O prosím, nechte toho šaškování,

já podle vás si sednu raději.““

I skojila se dívka rozechvělá –

a klidu zas stísněný nabyl duch:

„Jen popřejte mi chvíli“ – klidně děla –

„bych čerstvý mohla nadýchati vzduch.“ –

„„To dobře tak, že jste si rozmyslila –

vy vždy jste překrásná i moudrá byla.““

A nyní stála dívka na balkonu

a vlnky dole tiše šepotaly,

tak tiše, sladce, jak by duší hrály.

A v modré výši luna s nebesklonu

nad vlnkami se tiše vznášela,

jak ku polibku by se skláněla –

vždy níž a níž se nade nimi kloníc,

a nad hrobem jak blaha slzy roníc.

I Vandu svitem stříbra polévala,

jež v jarní noci čarné vnady zřela.

A z jejího, tak překrásného čela,

kol něhož bledá zář se rozsévala,

a z nevyslovné krásy toho oka,

v němž jako odlesk teď se luna chvěla

jak v jezeru stopena – ze hluboka –

před nímž ostatní krása její bledla –

z té celé postavy mluvilo božství. –

Však jaká myšlenek ohromná množství

rej divoký v té dívčí mysli vedla?!

Ubohá dívko, co jsi přetrpěla?

Kdo uhodne, co v duši tvé se dělo?

Zem před tebou se v vnadách mládí skvěla

a žití – žití žádalo si tělo! –

Však hnusnost hříchu duší tvojí chvěla

a pokušení opět zaletělo.

Tu slyš – to hudba sladká zdůlí zněla. –

O ne – to bylo vlnek šepotání.

Jak sladce zní těch božských zvuků vání,

jak vábně kyne hloubný řeky klín

a v něm dlí spása – za ní smrti stín.

A opět jako bolné zastenání

zaznívá hudba temná duší děvy,

vždy víc a víc se blíží rajské zjevy

a níž a níž – se dívka – nížej sklání. –

Již v ony vykouzlené stoupá říše,

kde nehynoucí, čisté slasti kynou,

kde vyvolené duše blíž se vinou.

Zastenal proud – a zase plyne tiše. –

A marně Armin, marně uvnitř čeká. –

Na balkon vkročil – dole plyne řeka

jak jindy klidně, jako tichý sen.

Však její šum zní jako pláč a sten

co lkání pro zesnulou nevinu,

jež záhy v lůně jejím našla hrob;

ach – mladá tak, – a krásná, milá, svěží. –

Již tiše spí, – nade ní vody běží –

a nikdy lásky neuvítá dob. –

Však čistou, skvoucí duši děvinu

či ji též na vždy smrti halí noc? –

To dít-li můžeš – srdce není v tobě. –

Leč vlnky tiše šepotají sobě –

o ne – o ne – o dívko, dobrou noc! –