Vánek.

Jdu z nekonečna v nekonečno... Lesem

hra v korunách má píseň tichotklivá,

vše s utajeným poslouchá ji plesem –

i ptáče mlkne, mhouří očka snivá,

i hmyz let staví v slunci nade vřesem...

Fialka útlá, jež se v trávě skrývá,

ni nedýchá; jí v kalíšku se třpytí

jak slzná perla rosy kapka mživá –

v sny hrouží se to něžné, vonné kvítí...

hrá v korunách má píseň tichotklivá...

Jak modré oko v cloně řas tam v sítí

je klidná tůň v svou dumu ponořena,

jen občas třpytná libela zří chvíti

se hladinou, tak modrou do zelena,

když pestrý pták ji rozvlní, chtě píti...

Tiš lesa hluboká mnou rozechvěna...

hrá v korunách má píseň tichotklivá, –

tu srna snivá slyší mne, tam žena

neb chudá dívka, v sosen změť se dívá...

a vzdychne si a dál jde, zamyšlena...

Jdu z nekonečna v nekonečno... Splývá

má píseň v šumu s hravým ptactva plesem

a chví se lesem – něžná, tichotklivá...