VANITAS

A přece smutno je, zřít na nejvyšších horách,

jak navždy samotna ční pýcha pagody,

kde buddhů zapomněl o náměsíčných hórách

zpěv dávné zbožnosti a temné lahody.

Zřít kolos majáku, kde nikdo nerozsvítí,

by bludné trirémy svým ohněm vodil v tmách,

vždy těžkou konturou v mhách Thule bude tlíti,

svou děsit slepotou jich kapitány v snách.

Být lidstvem opuštěn, rek pustých robinsonad,

jenž nepřeje si víc zřít modrých vlajek let,

pod šumem palmoví jen bolem věčna stonat,

jen hukem příbojů své mdloby opájet.

Leč marný je i stesk, že někdo sám a marný,

jak bůh, jenž smaragdy má z důlků vyrvány:

líp v sobě umrtvit svět jevů mnohotvárný

a splynout k nebytí s tmou černé nirvany.