VANITAS...

VŠE marnost nad marnost, a vše jde v zhyn.“

Mám proto chabě skládat ruce v klín,

mám proto světem vléci se jak stín,

jak němý kámen padat do hlubin?

Květ jarní sotva vyrost’, pokosen,

a bouře sklátí věkovitý kmen, –

však žil a kvet’ a k tomu měl svůj den.

Též já mám svůj a cítím, žití dech

jak dme mi srdce, proudí v žilách všech,

jak jiskrou myšlénky mi v mozku šleh’!

A necítím-li v prsou lásku plát

k té matce zemi, nestačí-li snad

jen žít a vše, co na ní, milovat?

A byť bych na den byl tu jenom host,

či synovskou k ní nemám povinnost

a vyplnit ji, zdaž to není dost?

Vím, umru, po mne nezůstane sled,

co mi to brání slzy ukájet,

jež pláče soudruh můj tou cestou běd?

Vím, od země až k nejdálnější z hvězd

že sudba všeho tíž a smutek jest;

proč podíl svůj bych neměl družně nést?

A třeba stokrát byl mi určen zhyn

a mžik jen k žití, věčna do hodin

sáhá v tom mžiku vykonaný čin.