VANITAS.

Den zapadá, vždy jeden jako druhý,

a zamíhá-li jeden hrstkou květů,

hned druhý mrazem všecky spálí je tu

a vyrovnává předešlého dluhy.

Je život prázdný a jen zápas tuhý,

jejž při písni a s polibkem tvých retů

přec denně prohrávám; a mizí v letu

můj život, jako na hladině kruhy.

Až poslednímu západu v tvář tváří

se zahledím, i pak jen monotonně

se vnořím do mlhy svým marným žitím.

Pak přijdou země dobří hospodáři,

a, opadlý květ léta na záhoně,

svůj prach o kterýs příští západ vznítím.